Draci v Naivním restaurantu

Galerie Naivní Anděl v kolínském Naivním restaurantu zakládá svůj výstavní program na skupinových monotématických výstavách ustáleného okruhu kolínských výtvarníků a jejich přátel. Téma na prázdniny "Draci" je populární díky nadprodukci dračí literatury, ale zároveň odkazuje k dějinám Kolína - drakům v městském znaku. Mistr akvarelů Josef Švarc představil pohádkové ilustrace, Zuzana Švarcová, jdoucí v jeho stopách, dračí vejce, fotograf Petr Hejcman objevil draky-mraky na obloze. Skvěle vypracované snímky z pomezí fotografie a grafiky pořídila Kateřina Vodňanská. Námětově odkazují k Číně a čajové kultuře. Největší prostor v Naivním andělu ovládli mocně působiví soptící draci Davida Kuruce, s nimiž byste se jistě potkat nechtěli. Výstavu můžete vidět do 26. srpna.

Padesát výtvarníků na Cestě světla

Výtvarný projekt "Cesta světla" bude zahájen v Regionálním muzeu v Kolíně ve čtvrtek 12. dubna od 16 hodin. Výstavu, na které se podílí devět kolínských výstavních síní a padesát autorů, zahájí její duchovní otec Jiří Urban. Nutno připomenout, že výstava je otevřená už od 29. března. Podobné rozsáhlé projekty Polabská kulturní společnost realizovala již v minulosti, proto nepřekvapí jména zastoupených umělců, mezi kterými jsou autoři kolínští i výtvarníci a fotografové známí v republikovém kontextu. Aby bylo zřejmější, kam "Cesta světla" směřuje, dostala výstava podtitul "Mýty, filosofie a spiritualita ve výtvarném umění". Z větších výstavních síní se projektu účastní Regionální muzeum v Kolíně, Městské divadlo Kolín, Galerie V Zahradě a D.I.V.O. institut Na Petříně. "Cesta světla" bude v Kolíně prezentována až do 29. dubna.

Výstava fotografií Petra Hejcmana z Kavkazu

V roce 2008 a 2009 podnikl kolínský fotograf Petr Hejcman dalekou cestu na Kavkaz. Během deseti dnů zaznamenával krásu a pohostinnost tohoto prastarého národa. Jeho fotografie jsou nyní vystaveny v Galerii Naivní anděl v centru města Kolín. Výstavu mohou zájemci navštívit do 25. března.

Pod článkem je publikováno video

Noemova Archa Petra Hejcmana

Výstavu fotografií Petra Hejcmana nazvanou "Noemova archa" můžete vidět v únoru a v březnu v kolínské galerii Naivní anděl. Jde o snímky z cest, které autor se skupinou dalších českých fotografů podnikl v letech 2008 a 2009 do Arménie a Náhorního Karabachu, tedy do kraje, kde po biblické potopě světa přistála Noemova archa. V zemi, kde se ještě v 90. letech střílelo, našla česká výprava neuvěřitelně otevřené a vstřícné lidi a obyčejný, prostý život. Dokumentují to dvě kolektivní knihy fotografií: Starobylá země Arcach a Fotografové musejí být šílení aneb cesta do Arménie a do Náhorního Karabachu. V samostatné výstavě toto téma Petr Hejcman představuje poprvé, jeho tvorbu však návštěvníci galerie Naivní anděl (sídlí v restauraci známý jako Naivka) dobře znají. Pravidelně se v Naivním andělu účastní skupinových výstav kolínských autorů, možná si pamatujete i jeho samostatnou prezentaci nazvanou "Polarita" (2007).

Pět ran do čepice v Naivním andělu

Galerie Naivní anděl v Kolíně nabízí až do 6. listopadu podívanou na díla podkrušnohorských vousáčů Eduarda Vacka, Pavla Kremla, Emila Pejši a dalších členů výtvarné skupiny Terč. Výstava Pět ran do čepice je velmi rozmanitá, autoři jsou spřízněni snad více vnitřně, a to svým sklonem k patafyzice, jak ji definoval Alfred Jarry: Dekonstrukce reality a její znovuposkládání v absurditě. V "naivce" je možné vidět surrealistické koláže z vystřihovánek, obrazy s vlepenými doplňky, dřevořezby, snímky torz ze sochařského atelieru apod. Nechybí občasné vtípky a erotické dvojsmysly. O tom, že to autoři myslí vážně, mě přesvědčila koláž, pro kterou byly rozstříhané i platné eurobankovky.

David Kuruc v Naivním andělu

V Galerii Naivní anděl - v Naivním restaurantu v Kolíně můžete až do 29. května vidět obrázky malíře Davida Kuruce. Autor se potýká s duševním onemocněním a malování, kterému se jako nadaný samouk věnuje již 10 let, se pro něho stalo přirozenou terapií. Přesto - nebo snad právě proto - jsou jeho námětově příjemně jednoduché obrázky velmi působivé, a to včetně rozvržení některých maleb či barevnosti obloh a stromů. V oddělené části výstavy lze vidět i abstraktní kompozice, nad kterými se při mé návštěvě dva hosté dohadovali, zda některé nevisí obráceně. Výstava mimo jiné nepřímo propaguje i sdružení Fokus, které duševně nemocným klientům v Kolíně poskytuje prostor pro nejrůznější volnočasové aktivity včetně malování.

Ultima Thule pro příznivce Islandu

Milovníci omračujících přírodních scenérií by si neměli nechat ujít výstavu fotografií Romana Pecha z Islandu. Vidět ji lze již jen do 19. února v restauraci Naivní anděl. Název výstavy Ultima Thule je velmi přiléhavý, označoval ve středověku místo na konci světa, v užším kontextu tajemný ostrov kdesi na severu. Přesně tuhle tajemnou atmosféru konce světa fotografie vyjadřují. Člověk z nížiny zůstává zkamenělý před strmostí a jakousi rozedraností islandského terénu a nepopsatelně živými barvami mechů, lišejníků a skal. Škoda, že krajinných záběrů není víc, klidně bych oželel temné záběry sopečného vření či malou ukázku aktů. Některým snímkům by slušela dvojnásobná velikost, celkovému vyznění by prospělo sjednocení formátů. Precizní kvalita snímků je jistě dána i tím, že pětatřicetiletý autor je profesionál - redaktor a kameraman TV Prima.

Krajina ve městě v Naivním andělu

Nejnovější výstava v kolínské Galerii Naivní anděl má název "Krajina ve městě / Město v krajině". Krásné téma nejlépe uchopil autor úvodního slova Dr. Miroslav Tyč. Výstava samotná již tak inspirující není, převažují spíše zátiší a snímky niterné, které se trefují spíše do tématu "šero ve městě". Mezi sedmi autory patří oprávněně největší prostor známému českému fotografovi Miroslavu Machotkovi, kolínští autoři přidali snímky často již viděné. Příjemnou rozbuškou výstavy je malá výtvarná provokace, kterou se k vystavujícím připojili kolínští dadaisté Mark a Sonja Divo - Vectomov. Výstavu ve městě můžete vidět až do 19. září.

Lubomír Fleisig a lov velryb

TÝDEN S HARPUNÁŘI Z LAMALERY

Kolínský fotograf a cestovatel Lubomír Fleisig (52 let) představuje v kolínské Galerii Naivní anděl život v rybářské osadě na jednom z tisíců indonéských ostrovů a ostrůvků. Osada Lamalera je výjimečná tím, že jde o jedno z posledních míst světa, kde je lidem z důvodu obživy povoleno lovit velryby.

Místní obyvatelé malého vzrůstu se vydávají na moře v nevelkých štíhlých barevných člunech - dingách. Harpunář na zvednuté špici plavidla čeká na svoji příležitost často dlouhé hodiny. Ostrý hrot harpuny má nasazený na dlouhé bambusové tyči. Za svojí kořistí skáče do vody, harpunu vrhá v letu. Cílem bývají nejen velcí kytovci jako vorvani, kosatky a kulohlavci, ale i rejnoci, delfíni či žraloci. Představte si, jak je to nebezpečné. Zvíře je obvykle harpunováno ještě několikrát a trvá dlouho, než je vyčerpaná oběť přitažena k boku lodi a zabita. Po tradičním způsobu lovu následuje na břehu i tradiční dělení úlovku. Muži umějí skvěle zacházet s dlouhými noži, přihlížející ženy mají červená ústa od žvýkání betelu, děti si hrají s úlovkem a pískem nasáklým krví. Lidé z Lamalery jsou křesťané a žijí ve svých nízkých domech prostým, málo nákladným způsobem života. Luboš Fleisig tvrdí o obyvatelích Indonésie, že mají srdce na dlani a jsou velmi přátelští. Týden, který před rokem strávil s velrybáři, se mu ve vzpomínkách zdá příliš krátký.

"Myslel jsem, že cestuji proto, abych poznal vzdálené země, ve skutečnosti však člověk lépe poznává hlavně sám sebe," říká Lubomír Fleisig. Cestování vždy spojuje i s dalšími svými láskami - s fotografováním a sportem. Jako vodák, lyžař či pěší turista se často dostává do míst odlehlých a jen těžko prostupných. Nehledá však jen adrenalin, svůj dnešní přístup označuje jako "kochání se". Jeho fotografie z Jihovýchodní Evropy, Středního Východu, Latinské Ameriky či Severní Afriky můžete najít v časopisech věnovaných cestování, několik jeho snímků převzal i prestižní National Geographic. Výstavu "Lidé z Lamalery" můžete v Naivním restaurantu vidět až do 2. května.

Funkeho Kolín: stovky lidí

Kolín /FOTOGALERIE/ - Šestadvacet autorů na čtrnácti výstavních místech představil osmý ročník fotografického festivalu Funkeho Kolín. Maratón vernisáží začal v sobotu v půl jedné odpoledne v synagoze a končil o dvacáté hodině v Galerii Naivní anděl. Kdo měl ještě pořád málo, mohl zajít na after party do D.I.V.O. institutu.

Organizátorky festivalu Jolana Havelková, Naďa Kováříková a Helena Musilová daly letošnímu setkání podtitul Stopy a záznamy a do Kolína přivezly mnoho zajímavých autorů a jejich prací.

V prostorách synagogy vystavují hned tři umělci, z nichž nejvíce jak laickou, tak odbornou veřejnost zaujaly noční snímky maďarského fotografa Mátyáse Miseticse. K většímu pochopení sepětí fotografií a přesných rysů Jan Wojnara v Malé galerii Na Hradbách pomohly popisky, které se bohužel instalovaly až po slavnostním zahájení, malého prostoru knihkupectví Arton využil maximálně Lukáš Prokůpek. „Narval jsem tam, co šlo,“ smál se před obchodem, protože dovnitř by se s návštěvníky nevešel.

„Daly jsme si za cíl v každém ročníku představit jednoho místního význačného fotografa,“ zmínila Helena Musilová při zahájení vernisáže Kolíňáka Jana Kubíčka v Dvořákově muzeu Kolínska. „Nebyl jsem tu mnoho let a myslel jsem si, že tu jsou pořád kamenné zdi. Do nich by se to špatně instalovalo,“ vtipkoval sympatický a především skromný pán, který již s fotografováním skončil a jehož černobílé záběry potrhaných plakátovacích ploch patřily k tomu nejlepšímu, co bylo na letošním festivalu k vidění.

V druhé muzejní síni doplnila expozici projekce, ale i prázdné židle ve vitrínách, na velké plátno se promítalo i ve Studiové scéně Městského divadla a na zdi visely fotografie žen a sídla jedné z autorek, zajímavě nasvícené byly snímky Jáchyma Klimenta v divadelním prostoru Pod točnou.

Ondřej Přibyl v Galerii Nahoře základní umělecké školy rozvěsil nejen barevné fotografie pořízené v přírodě, ale i nasbírané gumičky do dívčích vlasů či otištěné předměty denní potřeby. Dole v zahradě má Eva Výborná své Labyrinty a především tam již unaveným návštěvníkům zahrála v menší sestavě výborná ska kapela Sto zvířat. „Tahali jsme si sirky, kdo vytáhl nejkratší, jel do Kolína,“ smál se zpěvák a hráč na perkuse Jan Kalina.

Nový výstavní prostor letos nalezly organizátorky ve vile Na Petříně, kde nyní sídlí D.I.V.O. institut a jehož majitelé Sonja a Mark se zapojili do kulturního kolínského života. Kdysi fotograf pražské redakce tohoto listu Litevec Ivars Gravlejs představil své fotografie, které před odesláním do redakce upravil. Někomu přidal knoflíky na tričku, jinde zásuvky na zdi, číslo na tramvaj nebo nápis na tričko. „Nestalo se, že by si někdo stěžoval, poznat to mohl jen fotografovaný objekt nebo majitel vyfocených prostor,“ usmíval se fotograf, který už v redakci nepracuje.

V těchto prostorách vystavuje ještě Markéta Kinterová a dalšími uměleckými objekty mimo festival je vila doslova prošpikovaná. Také se tu hrálo a odpočívalo na výtvarně řešené zahradě. Diskuze mezi autorem, kurátorkou, návštěvníky a zástupcem Městského společenského domu se strhla ohledně instalace jediné fotografie na dlouhou bílou zeď malého sálu. Jan Šimánek si ji vybral v archivu od Jaroslav Kronuse a jsou na ni zachyceni pionýři při nějaké konferenci v MSD. „Když jsem ten prostor viděl, bylo mi jasný, že sem nemůžu umístit žádnou svoji fotografii, ale něco, co by s ním korespondovalo,“ vysvětlil autor a šel uklízet na schody výkaly po svém psu.

V galerii ve vinotéce U Zlaté štiky zněly při zahájení housle Lukáše Kuta a na pletivu visí snímky mozku z CT, tečku za vernisážovým odpolednem udělaly tři organizátorky pod fotografiemi Anny Gutové v restauraci Naivní anděl.

„Jsem spokojená, myslím, že jednotlivé výstavy jsou velice kvalitní,“ zhodnotila za organizátory Helena Musilová. K vidění jsou dle otevíracích časů jednotlivých galerií povětšinou až do konce října, k festivalu ještě patří workshop o mizejících místech Kolína, jehož výsledky jsou prezentovány na videu v městské knihovně a pražská výstava v galerii Školská.

Opevněný středověk ve fotografiích

V kolínské galerii Naivní anděl (Naivní restaurant) můžete až do konce prázdnin vidět výstavu "Středověká opevněná místa Kolínska". Deset autorů sdružených pod křídly kurátora Miroslava Tyče poskytnulo pro tento účel své fotografie, výjimečně i kresby. Výstava bez místopisných údajů a historických dat nemá ambice památky dokumentovat či přinést jejich reprezentativní přehled. Jde spíše o romantizující dotyk historie, variace na téma "opadavý" kamenný hranol mezi vegetací. Téměř všichni autoři Kolínští zaměřili svůj objektiv na zálabskou Práchovnu, a hle, ukazuje se, že s objevným záběrem na stejné téma může přijít často právě člověk odjinud - v našem případě známý pražský fotograf Miroslav Machotka.

FOTO: Vladimír Císař přestavuje své Intimní krajiny

Kolín – Pod názvem Intimní krajiny je od nedělního odpoledne v Galerii Naivní anděl ve stejnojmenné kolínské restauraci k vidění dvacet obrazů kutnohorského pedagoga a malíře Vladimíra Císaře.

„Nejsou to rozlehlé krajiny, ale celkově prostorově omezené. Je na nich zobrazeno pár stromů, cesta, nějaký menší prostor, nejedná se ale o reálnou krajinu, žádný její předobraz by se nenašel, je smyšlená, vytvořená na základě dojmů a toho, co si z přírody odnáším ve svém srdci a paměti,“ vysvětlil autor název výstavy o vernisáži, která se vinou rodinných povinností kurátora Miroslava Tyče tentokrát obešla bez tradičního úvodu i recitace básně. Akrylové malby umístěné v originálních dřevěných rámech, které autor sám vyrábí podle nálady obrázku, je možné na zdech restaurace zhlédnout, případně si je zakoupit, až do 5. července.

Den Země v Kolíně

Také v menších městech se dají pořádat kulturní akce mezinárodního významu. Stačí nepočítat, co to vynese, a nebát se.

V tu sobotu kvetly na stráních podle vlaku trnky, v zahradách na předměstí rozkvétaly stromy višní a třešní. Na náplavce, kde kotvila loď, rozvěsili Kim Houdek a Dominik Novák mezi stromy své průsvitné poetické plachty – Malby okamžiku. Pluli jsme chvíli po řece s výhledem na stará zákoutí, právě hnízdily labutě, břehy Labe se zelenaly. Od vody stoupal chlad, všichni pilně popíjeli pivko, víno, čaj i grog, aby se ohřáli, všechno bylo, jak má být, na lodi se o příjemnou zábavu postarala parta muzikantů s názvem Křečové žíly, pozvaná z Blatné, a hráli pěkně; holka za mikrofonem (Mirka Nová) dobře zpívala, zahráli i nějaké zhudebněné texty od Jury Krchovského. V pauzách mezi skladbami Roman Rozenský sakra dobře četl pár básní Garyho Snydera, nakonec kapitán lodi pokřtil knihu Umění čtyř nápojů s básněmi a obrazy současných autorů (internetový projekt známý na adrese www.tea-art. cz). Zase jsem si jednou připadala jak v nevinných šedesátých; takhle jsme tehdy žili, ani jsme tomu nepřikládali jiný význam, než být přirozený a vést přátelský život; to až časem člověk zjistí, že si osvojoval způsob, jak vnímat jasné signály a mít čistou mysl. Napadlo mě, že nejspíš si může za cenu nenápadné chudoby každý podržet takový přepych po celý život. Po nebi se válely duchny šedivých mraků, ale vypršelo se naštěstí už v noci, takže Den Země se v Kolíně vydařil i bez slunečního svitu.

Z lodi jsme šli rovnou do kolínského d.i.v.o Institutu na zdejším Petříně, který sídlí ve starém domě se zahradou, pamatujícím lepší časy. Teď dům v otevřeném free stylu zabydlují dobrácký Američan Mark Diwo a jeho žena, výtvarná umělkyně Sonja Večtomovová s dětmi a okruhem svých výtvarných a hudebních přátel. Na stěnách visí jejich obrazy a kresby, fotografie, light box i video, porůznu se tu vyskytují i výtvarné objekty. Malé děti se tu chovají volně, jak v domě, tak i na trávníku si dělají, co chtějí, ani nevnímají láskyplný dohled, prostě zbytečně neřvou a nezlobí. Podle dětí a spousty sedmikrásek v trávě se obvykle snadno pozná, že to, co dělají dospělí, je opravdové (tedy autentické), že nedbají jen na takzvaně aktuální trendy. Vystavovala právě ženská výtvarná trojice: Tamara Moyzesová (z Bratislavy, kterou znám z různých pražských akcí), Klára Kohoutová a A nja Kaufmannová; v suterénu byla k vidění řada fotografií, které volně provázely téma živé přírody a formy haiku. Zručné ruce autorek taky připravily spousty podnosů se skvělým suši; pil se čaj z čerstvé máty; každý snědl rýžových pochoutek, kolik si přál, a to tam bylo včetně dvou babiček a skupinky výtvarných umělců z C urychu a ze Švédska dobře padesát až šedesát lidí, kteří různě migrovali po výstavách v několika malých galeriích dole ve městě.

Odpoledne došlo i na básně Viktorie Rybákové; než začalo čtení, uslyšeli přítomní hosté z C D nahrávky, jak znějí aeolské harfy na Bítově; po té neuvěřitelné hudbě, která přichází ze všech koutů světa a jsou v ní přítomny všechny věci a slova, co rozezní dech a vítr, se lidi ztišili, tak jsem jen řekla, že budu číst krátké básně své oblíbené básnířky z C hebu, co bych proboha mohla říct víc k těm básnickým skvostům; nějaký chlápek, asi pan fotograf Beneš, moje čtení uvedl příznivou větou: my tu máme rádi Viktorku jako ženskou. Její básně jsem četla v zahradě, lidi seděli do kruhu na židlích a poslouchali; tedy její básně se vůbec nečtou snadno, možná je může číst jen někdo jiný, ani autorka, ani já (snad jen ze tmy nebo z mlhy na krátký interval ozářená ústa někoho, kdo je dosud při sobě, a zároveň sto let daleko od žhnoucího ohniska, z něhož vystřelují jiskry slov). Ale snad jsem je četla srozumitelně, a když jsem se přeřekla, vždycky jsem se vrátila k pochroumanému slovu zpátky. Na závěr jsem přečetla z jiného soudku asi pět svých krátkých básní, když mi už ty Viktorčiny došly. Po takové dávce poezie, co lidi snesou, zahrálo Kytarové trio dos Pacos y Lucia výběr z latinskoamerických melodií a písní, malé děti přitom náruživě tancovaly.

Večer se ještě konal bluesový koncert Zdeňka Hemzy v hospodě Na Rychtě a performance i s hudební zábavou pokračovaly v d.i.v.o Institutu. Snad se moje chvála na regionální kulturu v Kolíně ujme; ti, co něco dělají (na rozdíl od těch, co o věcech kultury jen rozhodují nebo o nich konverzují), obvykle ocení tak náročný výkon, když se v pěti menších galeriích zároveň uskuteční zajímavé výstavy současného umění. Psát o tom, jak je regionální kultura důležitá, je zbytečné, podstatné je až to, když se lidi ve svých městech domluví a připraví si, třeba právě na Den Země, program z vlastních zdrojů, z uměleckých děl a věcí, které vznikají v jejich okruhu. Spolehnou se na sebe a na vlastní zdroje, a hlavně nečekají, jestli jim milostivě sešlou nějakou kulturní estrádu shůry.

FOTOGALERIE: Oslava Dne Země byla plná výtvarna, poezie a hudby

V prostorách této galerie vystavuje svůj pohled na přírodu na třináct autorů, Kolíňáci Vít Klouček a Petr Hejcman k fotografiím připojili ještě básně, první jmenovaný své vlastní, druhý renomovaných autorů, především Jana Skácela. Další práce visí ve vedlejší prodejně Arton a v Galerii Naivní Anděl. Slavnostní zahájení celého projektu se uskutečnilo na Kmochově ostrově u kotvící lodi Kolinea, kde jeden z hlavních organizátorů,. kolínský kulturní aktivista Miloš Kim Houdek společně s Romanem Rozenským pokřtili CD knihu Umění čtyř nápojů a Rozenský zarecitoval verše. V prostoru byly rozmístěny Malby okamžiku Dominika Nováka. Za doprovodu kapely Křečové žíly se pak loď v pravé poledne vydala na hodinovou plavbu po Labi. Po přistání se účastníci přemístili do d.i.v.o. Institutu v ulici Na Petříně, kde vystavuje dalších téměř patnáct výtvarníků a fotografů, v krásném jarním počasí se nakonec setkání uskutečnilo v zahradě, kde kytarové trio Dos Pacos y Lucia nadchlo nejen dospělé, ale i přítomné děti. Stylově se podával čaj a sushi a poezii zde četla Věra Jirousová. Zdeněk Hemza neboli Zálabský Red zahrál poté v hospodě Na Rychtě a večer pokračoval program opět v d.i.v.o. Institutu performancí a hudební zábavou s finsko – švýcarskou kapelou The Somethings.

FOTOGALERIE: Postižené děti vystavují Barvy světa

Kolín – V neděli se opět vyměnila výstava v Galerii Naivní anděl nacházející se ve stejnojmenné kolínské restauraci, své práce tam nyní pod souhrnným názvem Barvy světa vystavují děti a mladí lidé s autismem a mentálním postižením navštěvující kolínské Středisko respitní péče Volno.

To umožňuje rodičům takto handicapovaným dětí alespoň občas si odpočinout či vyřídit běžné rodinné záležitosti. „Obrázků máme obrovské množství a byl problém vybrat jich pouze několik na tuto výstavu. Děti si postupem času zvykly na naše prostředí, tím se i uvolnily a začaly se malbou či kresbou vyjadřovat. Mnozí z nich mají i výtvarný talent, bohužel jsou zároveň těžce mentálně postiženi,“ shrnula ředitelka Volna Ludmila Chwistková.

Tiché fotografie Davida Houdka

NENÁPADNÉ KŘÍŽENÍ FOTOGRAFIE A GRAFIKY

Jazzovým vytím na plastikový trychtýřek zapůjčený v kuchyni zahájil první trumpetista České filharmonie Ladislav Kozderka výstavu fotografií Davida Houdka v Naivním restaurantu (Galerie Naivní anděl) v Kolíně. Výstava má spíše technický název "Světlo, barva linie" a 34letý kolínský fotograf na ní představuje svoje mírně experimentální pocitové snímky. Od jeho první samostatné výstavy ("Portugalské cesty") uplynulo již 13 let. Tehdy autor za fotografiemi jezdil, nyní za ním přicházejí samy. Nepotřebuje už atraktivní náměty, nabízí prostě jen svůj způsob vidění. Ten je hodně nenápadný, tichý - linie žaluzií v bytě, jednoduché geometrické kompozice světel a stínů.

David Houdek fotografuje už víc jak 15 let. Silně ho ovlivnilo prostředí Malé galerie Na Hradbách v Kolíně, kde jako syn galeristy vyrůstal. Od klasické fotografie přešel postupně k digitálním snímkům, jejichž výsledné ladění vzniká na obrazovce počítače. Někdy fotku upravuje barevně, občas přidá doprovodný text. Výsledným produktem je pak digitální tisk na formát A3 a větší. Technické provedení není tak důležité jako skutečnost, že vše dělá s radostí, což je na výsledku znát.

FOTO: U Anděla visí Světlo, stín, linie

Kolín - Od nedělního odpoledne se opět změnila výstava v Galerii Naivní anděl nacházející se v prostorách stejnojmenné kolínské restaurace.

Pod názvem Světlo, stín, linie tu náladové snímky vystavuje kolínský fotograf David Houdek. „Výsledný tvar se pohybuje mezi fotografií a počítačovou grafikou, ale základ tvoří skutečná fotografie, kterou upravuji jen minimálně. Je to otázkou kompozice a stačí jen uhnutí o několik centimetrů a vše je pryč,“ shrnul autor, kterému se na vernisáži sešel hojný počet příznivců. Výstavu uvedl kurátor zdejších prostor Miroslav Tyč, na trychtýř coby trumpetu zahrál člen pražské filharmonie Ladislav Kozderka.

Paměť kolínských domů na placce

POLABSKÝ ZLATÝ PRUH VYDAL DALŠÍ ELEKTRONICKOU KNIHU

Polabský Zlatý pruh - Kulturní společnost Miroslava Benáka vydal v nákladu 100 kusů CD knihu "Domovní znamení". Zájemci ji mohou koupit v Městském informačním centru Kolín a v některých knihkupectvích.

Dochovaná historická domovní znamení bychom v Kolíně spočítali na prstech jedné ruky a autoři CD Romu tuto pětku mírně rozšířili tím, že do svého soupisu na ukázku výběrově připojili i některá "znamení" novodobá, včetně názvů vilek, typických vývěsních štítů, současných keramických znamení od Pavla Rajdla či dokonce grafických kompozic z boků paneláků. I tak by to však bylo na knihu poněkud málo. Čtenář však ke svému překvapení zjistí, že základem knihy nejsou domovní znamení - na CD najdete fotografie víc jak stovky domů kolínského historického centra, k nimž jsou připsány i dějiny oněch domů převzaté z poznámek známého kolínského historika 19. století Josefa Vávry. Jde tedy spíše o jakousi paměť města, která na snímcích odvozuje svůj charakter z modelace celých fasád nebo jen z dochovaných šambrán či štukových dekorů a někdy, dnes jen výjimečně, i z domovních znamení. Aby bylo mapování ulic městského centra kompletní, musely by být v knize zahrnuty i domy bývalého židovského ghetta. Vávrovy zápisky, které byly pro autory CD knihy při jejím sestavování výchozím materiálem, však jejich popis neobsahovaly. Škoda.

Disk obsahuje také esej PhDr. Miroslava Tyče nazvanou "Paměť lidí a domů" a mj. je i katalogem výstavy "Znamení domů", která jeho vydání předcházela.

Restaurátor: Fotoaparát je partner

Pohled restaurátora a výtvarníka

Kolín - Fotografie náhrobků téměř zdevastovaného kolínského hřbitova Torza paměti vystavuje v kolínské Galerii Naivní anděl restaurátor, sochař a fotograf Martin Kulhánek. „V současné době již jen několik těžce poškozených děl na hřbitově připomíná místo, které sloužilo téměř jedno století jako hlavní kolínské pohřebiště,“ upozorňuje výtvarník.

Jak jste se k tomuto tématu fotografií dostal?

Loni jsem absolvoval na Fakultě restaurování v Litomyšli a osud kolínského hřbitova jsem si vybral coby téma své diplomové práce. Fotografie sloužily jako katalog náhrobků a připomínka historie tohoto místa.

O jaké místo se jedná?

Jde o hřbitov u kostela sv. Víta na kolínském Zálabí, o kterém nic nevědí nejen obyvatelé Kolína, ale ani ze Zálabí. Přitom je starý stejně jako kostel u něj a léta fungoval jako hlavní kolínský hřbitov. Okolo kostela se dokonce kdysi nacházela vesnice Mnichovice, samotný kostel pak vlastnili různí majitelé. Dnes je rozdělen na dvě části, v devadesátých letech jej rozpůlila stavba takzvaného Nového mostu.

Právě tahle stavba byla příslovečným posledním hřebíčkem do stavu hřbitova?

Přesně tak, co nezničila stavba, hřbitovem se totiž běžně pohybovaly buldozery, to bylo zdevastováno či rozkradeno. Nacházel jsem sochy, kterým někdo urazil ruce, nohy či křídla. Dodnes hřbitov od okolí odděluje pouze malá zídka, naštěstí je tak zarostlý, že už vandaly neláká.

Jaké fotografie jste na svoji první výstavu vybral?

Snažil jsem se vybrat především ty umělečtější záběry. Původně jsem většinou fotografoval se záměrem pořídit takové fotky, aby měly hlavně vypovídající hodnotu. Velkou většinu z nich jsem na výstavu vůbec nedal. Fotoaparát používám především jako velkého partnera při mé práci, objekt fotografuji před restaurováním, při něm a po skončení opravy. Dá se říci, že fotografie je takový můj vedlejší produkt. Výstavou jsem nechtěl upozorňovat na svoji fotografickou tvorbu, ale spíš na stav toho hřbitova a náhrobků na něm.

Školu jste dokončil, takže diplomovou práci jste i s fotografiemi obhájil. Jaký je její další osud?

Diplomka byla napsána a nafotografována především z restaurátorského hlediska, dokonce se o restaurování toho místa jednu chvíli i uvažovalo, ale nedošlo k tomu. Diplomovou práci jsem předal kolínskému faráři Liboru Bulínovi, třeba se jednou seženou peníze a na opravu ještě dojde.

FOTO: Martin Kulhánek připomněl Torza paměti

Kolín - Dnes se opět měnila expozice v "Naivce". Nyní jsou zde k vidění fotografie ze zálabského hřbitova.

Poslední prázdninový den se opět změnila expozice v Galerii Naivní anděl nacházející se ve stejnojmenné kolínské restauraci. Pod názvem Torza paměti zde vystavuje fotografie ze zálabského hřbitova absolvent Fakulty restaurování v Litomyšli Kolíňák Martin Kulhánek. „Fotografie byly součástí mé diplomové práce, chtěl jsem upozornit na hřbitov, o němž mnoho místních vůbec neví a jenž byl zdevastovaný stavbou nového mostu na Zálabí,“ vyznal se autor. Společně s kurátorem místních výstav Miroslavem Tyčem pokřtili DVD Domovní znamení, shrnující stejnojmennou předchozí expozici, vernisáž recitováním veršů oživil místní muzikant Petr Adámek.

Znamení domů v Naivním andělu

Skupina sedmi výtvarníků z okruhu přátel pěstitele kolínské kultury Miroslava Tyče vystavuje v Naivním restaurantu fotografie "Znamení domů" pořízených převážně v ulicích Kolína. Téma je to opravdu krásné, které by vyznělo i na běžných dokumentárních snímcích. Někteří vystavující autoři zvolili však dnes běžnější přístup, kdy se fotoaparát používá spíš jako poznámkový blok, nebo se snaží o výtvarnou fotografii. V řadě případů snímky zachycují pravá domovní znamení, někdy pouze ozdoby, kuriozity či typické znaky. Výborným způsobem se na výstavě prezentuje Josef Čáslava, jehož snímky by si zasloužily vydání na pohlednicích. Výstava trvá do 31. srpna a podle sdělení Miroslava Tyče bude zakončena křtem CD knihy, jež bude podávat přehled o historii i současnosti kolínských domů, respektive jejich názvech a znameních a zároveň v jedné ze svých částí poslouží jako katalog výstavy.

Cestou našimi malými galeriemi

ÚVAHA O POSELSTVÍ KOLÍNSKÉHO VÝTVARNA

Většina kolínských galerií v centru města jsou galeriemi malými, i když to zpravidla nemívají (až na jednu výjimku) v názvu. Lidé je navštěvují většinou za jiným účelem, než je setkání s výtvarným uměním, a to proto, že prostory současně slouží jako čajovna, vinotéka, restaurace či knihkupectví. Nezdá se, že by Kolíňáci považovali výstavy a výstavičky za nějak důležité pro svůj život. Občas se možná nad něčím vystaveným zaradují, občas přitakají při pocitu, že autor "mluví" jejich řečí. Na druhou stranu možná nečekají, že skrze obraz pochopí skutečnost, stejně jako nečekají, že věta, kterou někdo vysloví v televizi, může podstatně změnit jejich život. Žije se tak nějak s pocitem, že to hluboké prožívání, které se občas nějak člověku vyjeví, přichází nezávisle na okolnostech. Přesto se výtvarné umění - zprávy beze slov - může stát docela vhodným způsobem, jak se blížit k realitě, kterou přesnými pojmy uchopit nelze.

....

Vysokomýtský fotograf Tomáš Kroulík se často ve světě dostává do situací, kdy má lidskou bídu na dosah. Jeho dokumentární fotografie dětí ulice z keňského Nairobi vystavené v Naivním restaurantu svědčí o tom, že s nimi byl v hodně blízkém kontaktu. Zřejmě to nebyla nejpříjemnější zkušenost, řada z nich je zachycena jak čichá z pytlíku lepidlo, nepřítomně hledí... Některé postavy z jeho snímků prý již nejsou mezi živými. Počet dětí ulice v Nairobi je odhadován na neuvěřitelných 60.000. Pokud rádi srovnáváte svou vlastní situaci s druhými, může vás výstava potěšit, pokud máte soucit, můžete do Nairobi poslat jedno nebo i miliony dobrých přání.

Nejsou to obvyklé dětské fotografie. Výstava fotokroužku Domu dětí a mládeže Kolín, kterou možno spatřit v Malé galerii Na Hradbách, těží z výborného námětu (Tajemný vodní svět), ale současně i z dobrého přístupu k věci. Vypadá to, že se čtveřice dětí z fotokroužku vybavila foťákem s vodotěsným pouzdrem a šla fotit na místní "plavečák". Fotky plné bublin a odrazů, částí lidských těl apod. však vypovídají o tom, že jim šlo zejména o to, zachytit onen neurčitý, ale zároveň zřejmý pocit z celé události. Některé z výsledků jsou opravdu vynikající, jiné mohly skončit v odpadkové koši. Přesto to perlení svěžesti v několika snímcích stojí v tomhle dusném červenci za to.

Fotograf Kroulík: Chci se do Keni vrátit

Kolín - Od začátku měsíce vystavuje v kolínské Galerii Naivní anděl fotografie dětí z africké Nairobi pardubický fotograf Tomáš Kroulík. Výstava se jmenuje Streetkids of Kenya. „Fotografie měly premiéru vloni v Pardubicích na festivalu Jeden svět a pak také visely na společné expozici nazvané Afrika očima fotografů na našem velvyslanectví v Keni. Z toho jsem měl velice dobrý pocit, protože jsem se dostal mezi naše opravdové mistry,“ říká autor.

Pohled fotografa

Jak jste se dostal do Kolína, už jste tady někdy vystavoval?

Ne, je to poprvé. Dostal jsem se sem díky kontaktu na pana galeristu Miroslava Tyče, kterého jsem potkal v pardubické čajovně, kde jsem příležitostně pracoval. Náhodou jsem jej obsluhoval a jeho zaujaly mé tehdejší fotky z Kuby. Ty ale byly spíše dovolená než práce. Snímky z Keni považuji už více za práci, má to formu i obsah, fotografie jsou kompaktnější. Já navíc to téma pořád nepovažuji za uzavřené, chci se k němu vracet, ale doufám, že se mi podaří pojmout jej zase z jiných úhlů.

Do Afriky jste odjížděl s cílem fotit?

Určitě, hledal jsem téma hodně silné a zajímavé. Do té doby jsem měl jedinou zkušenost s podobným focením venku, a to byla právě Kuba. Srovnávat to lze těžko. Přeci jenom, Afrika je něco jiného a já pořád razím zásadu, že snad kromě válečného konfliktu nebo věcí, které nemůžete vyloženě ovlivnit, je tohle focení o času a přístupu k lidem. A tihle lidi se chovali naprosto úžasně a pro mě to byla obrovská škola. Jde o to udělat si čas a nechtít všechno hned.

Takže nejde přijít mezi Afričany a začít hned cvakat jeden záběr za druhým?

Přijít a i začít cvakat si můžete dovolit třeba u nějakého našeho politika, který je na to zvyklý, ale oni jsou hodně citliví, když je někdo fotí jako zvířátka. Já jsem tam s nimi bydlel ve slumech, jedl jsem to samé, co oni, a jsem tady živý a relativně i zdravý.

Takže se dá říci, že jste se s nimi skamarádil?

Řekl bych, že to je to správné slovo. Už jsem tam byl podruhé, ti lidé si mě pamatují. Mám na ně telefonní čísla, jsme běžně v kontaktu, snažíme se pro ně něco vymyslet přes organizaci Fair, ale nejde samozřejmě všechno hned.

Jak jste se domlouvali?

Anglicky, oni pravda do toho míchají trochu svahilštiny, trochu svých jazyků. Takže je to malinko problém, ale když je vůle, tak pomůžou nohy, ruce a dá se to. Ale jde spíš o to, že jim chcete něco ukázat, že tam nejste proto, abyste je využil. Já jsem jim také všem tvrdil, že si těmi fotkami nevydělávám a snažím se to dodržovat. Proto tahle výstava je instalována ze sponzorského daru a cokoliv vydělá, půjde jakoukoliv formou zpět do Keni, všichni to děláme ve svém volném čase. Mám to štěstí, že mám zaměstnání a v něm chápavé kolegy, kteří mě uvolní třeba na měsíc, a těch peněz mám tolik, že z nich dokážu ušetřit na cestu.

FOTOGALERIE: Keňské děti v kolínské galerii

Kolín - V kolínské galerii Naivní anděl byla v neděli 1. června slavnostně zahájena výstava fotografií dokumentaristy Tomáše Kroulíka.

Soubor barevných i černobílých snímků nazvaný "Streetkids of Kenya" zobrazuje drsný život v keňském hlavním městě Nairobi a je mistrovskou ukázkou současného fotožurnalismu. "Centrum Nairobi je stejné jako kterékoli evropské velkoměsto, ale stačí se dostat o pár ulic dál, a člověk se ocitne v jiném světě, kde platí jiná pravidla, a přežít zde není lehké," říká Tomáš Kroulík s tím, že někteří aktéři na jeho fotkách už nežijí.

"Například tenhle kluk zemřel tři neděle po mém návratu do ČR, zastřelilili ho nairobští policisté," dodává a ukazuje na jednu z fotek autor.

Výstavu, kterou podpořilo občanské sdružení Fair, mají diváci možnost zhlédnout až do 6. července.

Naivním andělem voní Thajsko

Kolín – Od nedělního odpoledne se opět změnila výstava v kolínské Galerii Naivní anděl nacházející se ve stejnojmenné restauraci.

Kurátor těchto expozic Miroslav Tyč zde tentokrát pod názvem Vůně Thajska představil obrazy thajské malířky Saowanee Phuphad. Třicetiletá autorka nikdy nebyla v české republice, ale pomocí přátel sem importuje svá díla, která jsou volně prodejná.. V Naivním andělu visí černobílé lehce pop artové portréty a abstraktní barevné krajiny.

Pro sinology k roku krysy

VYŠLA CD KNIHA: KRAJINOU BÁSNÍKA TU FU

V neděli 3. února byla v Galerii Naivní anděl otevřena výstava kaligrafií básní čínského básníka Tu Fu (712-770). Při této příležitosti byla zároveň pokřtěna i CD kniha "Krajinou básníka Tu Fu". Jde o specialitu, která osloví milce thangské poezie, zejména pak nevelkou skupinu českých sinologů, kteří dokáží na CD shromážděné originální čínské texty ocenit. Tomu odpovídá i náklad elektrické CD knihy - 100 kusů.

Propojení Kolína s velikány staré čínské poezie začalo být zásluhou Miloše Kima Houdka a dr. Miroslava Tyče hmatatelné již roku 2004. Tehdy vydala Polabská kulturní společnost první elektronickou CD knihu dlouhodobého projektu: Krajinou básníků Li Poa, Wang Weje, Chan Šana a Tu Fua. Dnes, kdy je projekt uzavřen, můžeme vzpomenout, že se na něm podílela početná skupina českých výtvarníků (Matzenauer, Hilská, Dykast, Hamera aj.), kteří volným způsobem vytvářeli k poezii doprovod. Z teoretiků k projektu významně přispěli Olga Lomová, Věra Jirousová a Miroslav Tyč.

Stěny galerie zdobí kaligrafie

Pohled sinologa

Kolín - Kaligrafie vztahující se k čínskému básníkovi Tu Fu zdobí od nedělního odpoledne stěny kolínské Galerie Naivní anděl nacházející se ve stejnojmenné restauraci. V rámci vernisáže organizátoři pokřtili i CD knihu nazvanou Krajinou básníka Tu Fu. „Udělal jsem si tak trochu sám sobě radost,“ říká Miroslav Tyč, sinolog a organizátor výstav v těchto prostorách.

Co jste pro návštěvníky galerie připravili?

Výstava se jmenuje Kaligrafie, takže základem jsou pochopitelně kaligrafie vztahující se k životu čínského básníka Tu Fu, což byl jeden z nejvýznačnějších básníků dynastie Tchang, čínské a vůbec světové poezie. Na stěnách galerie visí jeho básně v kaligrafické podobě, některé symboly, jako například deště, jež ve své poezii hodně používal, případně krátká dvojverší. Tyto kaligrafie doplňují čtyři grafiky Miloše Urbánka, které vyšly jako ilustrace k jeho básním v šedesátých letech v tehdejším Československu.

Odkud vystavená díla pocházejí?

Jsou od různých autorů převážně ze sbírek pražské Lüsiovy knihovny, obsahující obrovskou sbírku čínských reálií. Jedná se o největší mimočínskou sbírku na světě.

Jak se výstava ocitla v Kolíně? Proč se právě tady křtí CD?

My jsme podobnou výstavu instalovali již v Praze na Strahově, kde jsme umístili fotografie a obrazy. Tenkrát jsme křest knihy nestihli, takže jsme to zhruba o rok posunuli do našich domácích kolínských reálií. Jinak čínské básníky mapujeme systematicky, toto je už čtvrtý díl, snažíme se vždy vydat kompletně dochované originální dílo. Jsem vystudovaný sinolog, ale protože se tomuto oboru dnes, kromě občasných článků, již aktivně nevěnuji, dělám si tímto pro sebe takovou radost. Kniha obsahuje i studie, které píši já a pedagožka Karlovy univerzity Olga Lomová.

Komu je CD kniha určena? Bojím se, že příliš široké spektrum zájemců neosloví...

Vzhledem k tomu, že v ní jsou i překlady básní, tak si ji může najít širší spektrum čtenářů a zájemců o orientální literaturu. Největší uplatnění bude mít samozřejmě u studentů sinologie. Pro ně je určena polovina nákladu, ostatní si rozeberou nadšenci, které básníci Říše středu zajímají a kteří je mají rádi. Často se stává, že ještě zařizujeme dotisky.

Lov na živého kapra v kutnohorském bazénu se vydařil

Devátý ročník Plavání o vánočního kapra přilákal 22. 12. do plaveckého bazénu v Kutné Hoře téměř šedesát návštěvníků. Akci pro děti ve věku od 2 do 16 let pořádal již tradičně Český svaz potápěčů Octopus club Starý Kolín a ČČK Kutná Hora. "Děti závodily v plavání podle svých věkových kategorií, zapojily se i do doprovodných soutěží ve vodě i na suchu. Přítomní se mohli seznámit s potápěčskou technikou a povozit se na nafukovací lodi. Nechyběla ani ukázka záchrany tonoucího a resuscitace," řekl potápěč Jaroslav Nouza z Octopus clubu a dodal: "Na závěr jsme vypustili do bazénu kapra a děti se krásně vydováděly."

Je důležité, že sochy tady jsou

ROZHOVOR S FOTOGRAFKOU KATEŘINOU VODŇANSKOU

Minulý týden vydal Polabský Zlatý pruh - Kulturní společnost Miroslava Benáka knihu "Sochy v Kolíně". Publikaci výborně charakterizuje její podtitul "Průvodce po venkovních plastikách města Kolína". Téměř polovinu ze 190 stran knihy zabírají celostránkové fotografie soch od Kateřiny Vodňanské. Protože má za letošní rok, kdy na knize pracovala, kolínské sochy důkladně "nakoukané", položili jsme ji na toto téma několik otázek.

Uvědomila jste si při obcházení kolínských soch něco, co vás předtím nikdy nenapadlo?

Jak je důležité, že tu jsou.

U které sochy nebylo jasné, z které strany ji fotit?

Valná většina soch je naštěstí orientována jen jedním směrem, ale je pravda, že ani u některých z nich to nebylo úplně jasné. Například u pomníku Mistra Jana Husa jsem chtěla, aby byl vidět výraz tváře a zároveň kniha, kterou svírá v rukou - snad se to podařilo. Pak jsou tady poměrně prostorové sochy, jako například Pomník padlým rudoarmějcům, u kterých jsem chtěla zachovat formát na výšku a vyhnout se pozadí, na němž by socha zanikala, takže jsem zvolila trochu netradiční pohled.

Pro knihu jste fotografovala v úzkém záběru pouze vlastní sochy, z toho si člověk těžko udělá představu o celkovém zasazení sochy do městského prostředí. Vzpomenete si, která z plastik vás okouzlila hlavně tím, jak koresponduje se svým okolím?

Ale takový byl záměr, ono by to ani jinak moc nešlo. Kniha má ukázat hlavně současný stav plastik a koneckonců jako průvodce tím čtenáře vybídnout k tomu, aby se na danou sochu šel podívat a sám zjistil, v jakém je prostředí a jak na něj tam kde je působí. Mě se nejvíce líbí umístění Mistra Jana Husa, který jakoby byl jedním z tamějších topolů. Asi by se mi tolik nelíbil v prostoru Karlova náměstí, kde původně stál.

Můžete o nějaké kolínské soše říci, že se z ní stal váš dobrý kamarád?

Je zvláštní, že ač hřbitovy nejsou mým oblíbeným místem, jsou obě sochy právě na kolínském centrálním hřbitově. "Vlasta" a "Madona s dítětem" - jak jsem si je sama pro sebe pojmenovala - mi nějak vlezly pod kůži. Paní Borovičková do nich prostě dala něco zvláštního, co mě nedá je doslova alespoň nepozdravit.

Kterou sochu ve městě byste dala přednostně zrestaurovat?

Nejsem sochař, ani restaurátor a je otázka jestli vůbec restaurovat. Pokud, pak sv. Josefa a sv. Zikmunda (ve štítech domu čp. 91), kteří dělají spíše ostudu Karlovu náměstí či sochu z průčelí pravoslavného kostela sv. Jana Křtitele.

Na jakou sochu vás neunavilo se dívat?

Jednoznačně pískovcový Prsten Josefa Kalendy v čchanové zahrádce v Malé galerii na Hradbách. Je uchopitelný a přesto bez začátku a konce, reálně prostorový a přesto mystický. Zkrátka úžasný a neokoukatelný.

Fotí sochy v Kolíně i v zahraničí

Pohled fotografky

Kolín - Vodou z Labe pokřtili v neděli po poledni fotograf Petr Hejcman a kurátor Miroslav Tyč knihu nazvanou Sochy v Kolíně mapující většinu současných artefaktů v městě na Labi. Zároveň tím i otevřeli výstavu fotografií v Galerii Naivní anděl, která se však věnuje sochám v širším záběru.

„Jsou tu zobrazeny sochy nejen z Kolína a okolí, ale dokonce i z ciziny,“ říká autorka fotografií v knize Kateřina Vodňanská.

Jak vznikl nápad vyfotografovat kolínské sochy a společně s textem je vydat v knižní podobě?

Nápad se zrodil v hlavě mého přítele Miroslava Tyče. Někdy před čtyřmi lety se uvažovalo o tom, že bychom v Kolíně uspořádali sochařské sympozium. Chystali jsme podklady ke katalogu, v němž jsme chtěli zmapovat právě kolínské sochy. Sympozium se nakonec neuskutečnilo, ale my jsme ty podklady nechtěli zahodit.

Zaměřili jsme se na současné sochy a na fakt, že do města patří.

Kdo se podílel na textu, který knihu doprovází?

S historickou procházkou po sochařském umění od vzniku Kolína až do současnosti na patnácti stránkách přispěla pracovnice kolínského Regionálního muzea Petra Hollerová, další text potom dodal Mirek Tyč, ale mnoho psaného slova v knize není, jde především o fotografie.

V Galerii Naivní anděl jste pokřtili vaši knihu a zároveň otevřeli výstavu. V čem se od sebe liší?

Zatímco kniha má titul Sochy v Kolíně, výstava se jmenuje Socha a město a zabývá se pohledem na začlenění soch v městské architektuře. Jsou tu fotografie nejen z Kolína, ale i z jiných míst české republiky a dokonce ze Švédska či Dánska.

Kteří z fotografů zde vystavují?

Je to Petr Hejcman, který mapuje především chrám svatého Bartoloměje, Miloš Kim Houdek, jenž přispěl svými fotografickými postřehy ze zahraničí, jeho žena Jitka, Karel Vodňanský a já.

Kolínské sochy jsou na prodej

POLABSKÝ ZLATÝ PRUH VYHMÁTL SKVĚLÉ TÉMA

Polabský Zlatý pruh - Kulturní společnost Miroslava Benáka, je v posledních letech vedle fotografa Jaroslava Kronuse nejpilnějším vydavatelem knih zaměřených na náš region. Připomenout můžeme publikace "Osobnosti kultury - Kolínsko", "Snoubení nebe a země - pocta romantismu" vydané roku 2006 nebo letošní CD knihy "100 pohledů na sv. Bartoloměje" a "Kafka a Kolín".

Letošním nejočekávanějším počinem zmíněné neziskové organizace však jistě je právě vycházející kniha "Socha a město", která je prvním souborným zpracováním uvedeného tématu v Kolíně. Obsahuje především katalog kolínských soch, kde budou vedle plastik profánních a sakrálních také pomníky a pamětní desky, plastiky funerální a sochařská díla ve fasádách domů. Kniha si nečiní nárok být vyčerpávajícím dokumentem, ale okolo 70 do knihy vybraných plastik plně reprezentuje uvedenou oblast. Přitažlivost publikace je založena na fotografiích Kateřiny Vodňanské. Najdete v ní rovněž kunsthistorickou studii od Petry Hollerové a esej od Miroslava Tyče. Je také doplněna přehlednými rejstříky stejně jako drobnými profily sochařů a kameníků.

U příležitosti vydání knihy byla uspořádána i stejnojmenná výstava, kterou můžete vidět v Naivním restaurantu.

Knihu pokřtili vodou z Labe

Kolín/ Knihu nazvanou Sochy v Kolíně pokřtil v neděli odpoledne kurátor Mirek Tyč a fotograf Petr Hejcman vodou z Labe.

Kniha fotografií autorky Kateřiny Vodňanské, na které spolupracovali ještě Petra Hollerová z kolínského Regionálního muzea a sám Tyč, mapuje všechny venkovské fotografie soch v Kolíně. Naopak výstava v Galerii Naivní anděl, která vydání knihy doprovází, představuje sochy nejen z celé republiky, ale i ze zahraničí. Své fotografie zde vystavují Petr Hejcman, Miloš Kim Houdek, Kateřina Vodňanská, Jitka Houdková a Karel Vodňanský.

Funkeho Kolín: fotografie budou vystaveny na devíti místech

Kolín - Přeměnu muže, který se nechal přeoperovat na ženu, a další události a zajímavosti zachycené očima převážně mladých českých fotografů mohou zhlédnout zájemci v průběhu fotografického festivalu FunkehoKolín. V devíti výstavních prostorách i venku na Karlově náměstí v Kolíně budou k vidění série snímků od soboty 6. října do pátku 2. listopadu. "Tématem letošního sedmého ročníku festivalu je rodina. Právě o rodině se v současnosti často mluví na veřejnosti i v politice a zároveň je to téma velmi osobní, soukromé. Zajímalo nás, jak rodinu vnímají mladí čeští fotografové. Muž, který se ve věku kolem padesátky rozhodl stát ženou, je tatínek jedné z fotících autorek,“ řekla jedna z kurátorek festivalu Helena Musilová. „Navíc já imé kolegyně organizátorky jsme matky malých dětí, což mělo na výběr tématu letošního ročníku také vliv," uvedla Musilová.

Festival Funkeho Kolín, který se koná ve městě jednou za dva roky, zastřešuje výstavy fotografií v prostorách Regionálního muzea, galeriích základní umělecké školy, foyer a zkušebně Městského divadla, synagoze, městském informačním centru, malé Galerii Na Hradbách, knihkupectví Arton nebo Galerii Naivní anděl.

Každý den od 19 do 20 hodin by se fotografie Jana Freiberga měly promítat také na fasádu Městského společenského domu. „Jako výstavní prostor poslouží i lavička na Karlově náměstí. Zde si lidé budou moci sednout na fotky svých sousedů z Kolína, kteří nám poskytli své fotografie z různých období svého života,“ podotkla Musilová. Kromě snímků tematicky zaměřených na rodinu festival i letos představí jednu fotografickou osobnost spjatou s Kolínem. „Ve velkém výstavním sále Regionálního muzea budou k vidění snímky Eugena Wiškovského, který tu v letech 1912–1937 působil na státním reálném gymnáziu a vytvořil zde řadu svých funkcionalisticky orientovaných prací,“ uvedla další z organizátorek festivalu Naďa Kováříková.

Všechny expozice budou zahájeny v sobotu mezi 12. a 20. hodinou. „Podařilo se nám na vernisáž pozvat i kapelu Monty Pythonův létající pičus, která zahraje přibližně od 15.45 v základní umělecké škole,“ řekla Helena Musilová.

Většina výstav bude pro veřejnost přístupná zdarma, se vstupným musí počítat návštěvníci pouze v muzeu a v infocentru. Podrobnosti lze najít na internetové stránce www.funkehokolin.com.

Festival se jmenuje po kolínském rodákovi Jaromíru Funkem, který patří k nejvýznamnějším českým fotografům první poloviny 20. století a k světově proslulým průkopníkům avantgardní fotografie.

***

Malířku inspirovala čínská kniha

Pohled výtvarnice

Kolín - Novou výstavu nabízí od neděle kolínská Galerie Naivní anděl nacházející se ve stejnojmenné restauraci. Pod souhrnným názvem Mezi dvěma zde své obrazy představuje třicetiletá kolínská rodačka a absolventka několika výtvarných kurzů a seminářů Radka Kulhánková. „Všechny fungují ve dvojicích,“ vysvětlila název autorka.

Proč dostala výstava název Mezi dvěma?

Protože celá koncepce té expozice je o dvojicích. Jde o dva cykly, jeden je figurální, druhý abstraktní. V těch abstrakcích pracují proti sobě dvě energie, ve figurách zase mužské a ženské postavy.

Zvolila jste název a k němu vybírala obrazy, nebo jste malovala všechny nově?

Většinu jsem vybrala z toho, co mám doma, jen několik jich vzniklo přímo u příležitosti této výstavy. Především mě však zaujala čínská kniha I ťing, která má osm základních principů, ke každému jsem namalovala jeden obraz s tématem živlu. Bohužel, vzhledem k technickým problémům jsem je tady umístila do dvou sálů, takže nevisí všechny vedle sebe.

Jakou technikou vystavovaná díla vznikla?

Figurální téma je zpracované olejem na plátně, abstrakce jsou kvaše.

Co říkáte na výstavní prostor v restauraci?

K obrazům tohle prostředí není příliš přátelské, zdi jsou tu barevné, a tak barevné obrazy moc nevynikají, černobílé fotografie tu vypadaly lépe. Na druhou stranu sem zajde hodně lidí kvůli jídlu či pití, a pokud je obrazy zaujmou, je to jenom dobře.

S tím se pojí i pozdější možnost prodeje. Prodáváte svá díla a malujete třeba i na zakázku?

Jako každý tvůrce jsem ráda, když si ode mě někdo obraz koupí a občas se to i podaří. Na přání i sem tam něco udělám, ale jsou to spíše grafiky, rozhodně nemaluji portréty známých lidí nebo třeba starosty.

Kolín: Křest CD knihy

Miloš Kim Houdek za Polabskou kulturní společnost a Miroslav Tyč za Polabský Zlatý pruh – Kulturní společnost Miroslava Benáka pokřtili v sobotu 1. září v podvečer v kolínské čajovně Setkání dvojdiskovou CD knihu nazvanou 100 pohledů na kolínský chrám svatého Bartoloměje. Ta obsahuje na jednom disku fotografie a plány z období 1. republiky, na druhém pak vedle děl výsostného místního fotografa Jaromíra Funkeho i fotografie současných tvůrců Miloše Kima Houdka, Kateřiny Vodňanské, Petra Hejcmana, Petra Čáslavy, Jolany Havelkové a Jaroslava Dvořáka.

Digitální kniha vzdá hold Petru Parléřovi

Pohled na výstavu fotografií

Kolín - Pod názvem Pocta Petru Parléři byla slavnostní vernisáží otevřena v neděli v kolínské Galerii Naivní anděl výstava fotografií pohledů na kolínskou dominantu - chrám svatého Bartoloměje. „Tato expozice je součástí dvou výstav, jejichž vyústěním bude vydání CD knihy obsahující dva disky,“ říká Miroslav Tyč, kurátor výstavy a zástupce vydávající společnosti Polabský Zlatý pruh.

Jak vznikla myšlenka vzdát hold staviteli Parléřovi zrovna takhle?

Chrám svatého Bartoloměje je jednou ze tří staveb Petra Parléře a dá se říci, že neprávem opomíjenou. Ví se totiž, že v Kolíně se některé stavitelské finesy učil a v praxi si vyzkoušel to, co chystal na stavby do Prahy a Vídně, které jej později proslavily. Tento fakt jsme chtěli trochu připomenout. Před lety vydala Polabská kulturní společnost již jedno CD a na něj bychom nyní chtěli navázat.

Co v chystané knize bude?

Kromě fotografií od autorů Petra Hejcmana, Miloše Kima Houdka, Jaroslava Dvořáka, Petra Soukupa a Kateřiny Vodňanské, které jsou od neděle vystaveny v Galerii Naivní anděl, a dalších snímků, které si veřejnost bude moci prohlédnout na expozici v kolínské Malé galerii Na Hradbách, to budou i staré plány na výstavbu, některé obrázky a fotografie nejslavnějších kolínských fotografů Jaromíra Funkeho a Josefa Sudka. Právě Sudek chrám příliš nefotografoval a museli jsme vyřešit práva na jeho pozůstalost. Rozděleno to bude tak, že první CD bude obsahovat plány, malby a další věci vzniklé do roku 1900 a na druhý nosič umístíme fotografie z rozmachu tohoto uměleckého odvětví, přičemž polovina fotografií zachytí současný stav objektu.

Jak jste fotografy na tento projekt hledali?

Projekt se chystá už tak dlouho, že to vešlo do širokého povědomí, takže se někteří autoři ozývali sami, oslovili jsme i kolínský fotoklub. Jsme samozřejmě omezeni kapacitou elektronického média, protože chceme zůstat věrni klasickému CD a ne materiály umisťovat na DVD, takže zastoupeno bude zhruba pětadvacet autorů, z nichž každý dodá na třináct záběrů.

Kdy CD kniha vyjde a kdo se na jejím vzniku ještě podílí?

Knihu vydáváme ve spolupráci s Polabskou kulturní společností, která to první CD vytvořila již před lety, takže zde bohužel vzniká větší časový odstup. Uděláme jej tedy znovu s pozměněným designem, který sjednotíme s nově vytvořeným diskem. Jinak celý projekt spatří světlo světla na svátek Bartoloměje 24. srpna společně s derniérou výstavy v Galerii Naivní anděl. Svým podílem přispěje i kolínská farnost.

Fotograf: Stromy podpírají oblohu

Pohled fotografa

Kolín - Od velikonočního víkendu se opět změnila výstava v Galerii Naivní anděl nacházející se ve stejnojmenné kolínské restauraci. Pod názvem Pozastavení tam své černobílé fotografie vystavuje šestašedesátiletý pražský rodák Alfréd Schubert. „V Kolíně mám však mnoho přátel, často sem jezdím a společně vyrážíme do přírody, měl jsem zde i svoji druhou výstavu v životě vůbec,“ říká autor.

Jak jste se k fotografování přírody dostal?

Mým koníčkem je cestování, ale takové, které se více blíží trampování s přespáváním venku a ne moc organizované. A zhruba v pětatřiceti letech jsem dospěl i k tomu, že jsem tu přírodu okolo začal zachycovat fotoaparátem. Stalo se tak pod vlivem dobrých fotografů, kteří dělali výtvarně zajímavé fotografie krajiny.

Jednak jsou to výrazné a dominující prvky v krajině a pak k nim mám velký obdiv jako člověk, který prožil celý život na pražských Vinohradech a před domem mu rostl strom, který vypadá pořád stejně a ještě mnoho let tam bude stát. Stromy se dožívají vysokého věku, prorostou i městskou dlažbou, ukazují sílu přírody, jsou spjati se zemí a rostou k nebi. Indiáni o nich říkají, že podpírají oblohu.

Proč ke svému vyjádření používáte výhradně černobílý materiál?

Začínal jsem s fotografováním v sedmdesátých letech a tehdy se barevný snímek dělal opravdu jen výjimečně a ještě byl neskutečně drahý, ale především černobílým materiálem se snáze dosáhne výtvarného souznění snímku. U barvy je těžší dosáhnout takové fotografie, aby nebyla kýčovitě kalendářová s modrou oblohou, hůře se u ní vyjadřuje výtvarná kompozice.

Na některých vašich fotografiích se objevují i verše. Jak jste se k tomuto prvku dostal?

Tuto formu jsem neznal, přivedl mě k ní kolínský přítel Miloš Kim Houdek, který se trojverším japonského haiku zaobírá. Používá se u něho střídání pěti, sedmi a zase pěti slabik v jednom trojverší. Nad některými snímky mě napadlo, že by je slova mohla doprovodit, tak jsem je umístil přímo do fotografií.

Jak to děláte technicky, když fotografujete na film?

Černobílou fotografii vytvořím klasicky v temné komoře, pak ji naskenuji a počítačově do ní vepíšu onen text. Tak využívá mmoderní digitální technologii, jinak by to udělat ani nešlo.

Tyč otevřel výstavu a pokřtil CD knihu

KOLÍN - Od velikonočního víkendu se opět vyměnila výstava v kolínské Galerii Naivní anděl ve stejnojmenné restauraci. Fotografie Kolíňáka Petra Hejcmana tam nahradily snímky pražského rodáka Alfréda Schuberta, který vystavuje černobílé snímky přírody, a to především stromů.

„Jsou to fotografie ze všech koutů Čech a Slovenska, dvě výjimky pocházejí z Jadranu a Kamčatky. Nemám rád příliš organizované cestování, spíše holduji trampingu a přespávání v přírodě. Stromy jsou výraznými prvky v krajině a ukazují sílu přírody. Jsou totiž spjaty se zemí a rostou k nebi,“ vysvětlil autor, proč jej tolik coby objekty zajímají právě stromy.

Vernisáž zhudebněnou básní doprovodil kolínský kulturní aktivista Miloš Kim Houdek. Kromě vernisáže Schubertovy knihy uvedl autor Miroslav Tyč ve stejných prostorách do života CD knihu nazvanou Kafka a Kolín s podtitulem Franc Kafka Kolínským a Kolínští Franzi Kafkovi. „Je o vztahu Franze Kafky ke Kolínu samotnému i o jeho kontaktech a vztazích s kolínskými příbuznými a zdejší komunitou, jako i o vztahu dnešních současníků k Franzi Kafkovi. CD kniha je rozdělena do tří částí s přílohou vizitky vydávajícího sdružení Polabský Zlatý pruh,“ vysvětli Miroslav Tyč.

Fotograf spojil na výstavě dva světy

Pohled fotografa

Kolín - V kolínské galerii Naivní anděl vystavuje od neděle své fotografie kolínský fotograf a kameraman Petr Hejcman. „Zdejší možnost předvést fotografie ve dvou místnostech mě přivedla na nápad udělat dvě naprosto rozdílné expozice,“ říká autor.

Výstavu jste nazval Polarita, co vás k tomuto pojmenování přivedlo?

Ukazuji zde dva světy, takový rub a líc života okolo nás. Do větší místnosti jsem umístil černobílé fotografie pořízené v ústavech mentálně postižených v Budech a Červeném Hrádku, do menší pak barevné snímky, které jsem vyfotil buď v ateliéru s modelkou, nebo jako reportáž z hodně barevné akce.

Ty fotografie jsou rozdílné na první pohled, samozřejmě především svojí barevností. V čem vidí jinakost sám autor?

Vyfotit někoho v jeho realitě je složité. Když namíříte objektiv jak na celebritu, tak třeba na dítě, začnou se jinak tvářit, pózovat. Aby byli na fotografii přirození, je nutné sáhnout třeba k delšímu objektivu. Naopak lidé žijící ve svém světě v těchto ústavech jsou naprosto sví a chovají se stále stejně.

Z kolika černobílých fotografií a podle čeho jste snímky vybíral?

Ty fotografie jsou součástí většího celku obsahujícího celkem sedmdesát sedm fotografií, které jsem už vystavoval na více místech, kromě jiného i v pražské T-Mobile Aréně v rámci koncertu pro postižené nebo v kolínské Studiové scéně Městského divadla. Klíčem byl velký detail obličeje, v němž se dá vyčíst radost, smutek, bolest, stáří či další životní peripetie. Nedával jsem sem ani ty drsnější či syrovější záběry.

Malovat se dá i na mateřské

Pohled výtvarnice

Kolín - Pod jednoduchým názvem Malby představuje v kolínské galerii Naivní anděl, nacházející se ve stejnojmenné restauraci, svoji první samostatnou výstavu třicetiletá učitelka českého jazyka a výtvarné výchovy Alena Kopecká.

„Byla jsem především nervózní z toho, jestli se moje obrázky budou lidem líbit. Na tom mně totiž záleží úplně nejvíc,“ shrnula autorka své pocity po slavnostní vernisáži.

Vystavujete poprvé samostatně, zúčastnila jste se nějakých kolektivních výstav a z kolika obrazů jste na tuto kolínskou expozici vybírala?

Zúčastnila jsme se dvou společných výstav v Praze. Učila jsem tam na gymnáziu a jako pedagogové jsme společně i vystavovali. Doma mám hodně sítotisků, grafik a obrazů vytvořených dalšími technikami, ale těch patnáct olejomaleb, co nakonec v Naivním andělu visí, jsem vybírala ze zhruba třicítky děl.

Všiml jsem si, že vystavujete několik druhů obrazů, kromě tradičních krajin i velké barevné detaily...

Tradiční krajiny vznikly coby studijní materiál v dobách, než jsem nastoupila na vysokou školu. Malovala jsem je na malířském kurzu. Později jsem se přeorientovala na přírodní motivy, to mě začalo zajímat víc. Chodila jsem do zoologických zahrad a tam jsem pořizovala nejrůznější skici, z nichž tyto malby vycházejí. Jsou to vlastně detaily exotických zvířat. Prvotní impuls k jejich vytvoření mi dal můj tehdejší pedagog, který takovou tvorbu dělal, a já jsem zjistila, že se mi tyto motivy líbí.

Na výstavě jsou ale i jiná témata. Jak jste se dostala třeba ke kukuřici?

V současné době maluji především detaily rostlin. Já jsem to zvířecí téma dělala coby diplomovou práci a protože to byla záležitost dlouhodobá a náročná, tak jsem se jí úplně vyčerpala. Navíc jsem teď na mateřské dovolené a toho času je stále méně. Na pracovní výlety do pražské zoologické zahrady už opravdu nezbývá, takže jsem přesedlala na rostliny, které jsou vždy po ruce.

Jak vás to napadlo?

Přilétne to a napadne. Jak už někdo říkal, nápad na vás skočí. Jsou to podněty, které napadnou každého, kdo má trochu vizuální cítění, a pak jde jen o to, jak je zpracovat.

Chystáme sborník o kolínských sochách
(O počinech minulých i budoucích s Miroslavem Tyčem)

Přestože Miroslav Tyč žije ve Břehách u Přelouče, věnuje svůj organizační i tvůrčí potenciál rodnému Kolínu intenzivně již deset let. Podílí se na projektech Polabské kulturní společnosti, je obvyklým přispěvatelem jejích sborníků. Pod záštitou Polabského Zlatého pruhu - Kulturní společnosti Miroslava Benáka vydává další samostatné publikace a pořádá výstavy, o čemž dobře vědí hosté Naivního restaurantu v Kolíně.

Náš rozhovor se koná koncem občanského roku. Poprosil bych tě tedy o malé shrnutí letošních počinů.

Osobně považuji za nejdůležitější událost První výkřik syna. Z tvůrčího náhledu však považuji letošní rok za spíše oddechový. Velké potíže jsem měl s dokončením knihy "Osobnosti kultury - Kolínsko", která vyšla zhruba před měsícem. Tato slovníková publikace, na které jsem pracoval řadu měsíců, byla po kolapsu mého počítače během mžiku ztracena. Ze zápisků ji znovu rekonstruovat se podařilo jen díky pomoci mojí Milované.

Jak vlastně výběr osobností pro knihu probíhal?

Původně jsem průzkumem v muzeu a archivech, ale i odborných publikacích shromáždil asi 1.300 jmen lidí, kteří přicházeli v úvahu. Z nich jsem vyškrtal sportovce, politiky a osobnosti okrajové, ale stále mi zůstávalo zhruba 800 jmen. Rozsah, který jsme byli schopní nakladatelsky zvládnout, byl však jen okolo 150 osobností. Výběr je tedy opravdu úzký, možno říci vrcholový.

Další publikace, na níž se podílíš, je věnovaná zásmuckému rodákovi Milotovi Zdiradovi Polákovi. Kdy vyjde a co bude obsahovat?

Básník a literát Matěj Milota Zdirad Polák byl první, kdo otevřel romantismu dveře do Čech. Na něj pak už navazovali další, nejvýraznějším představitelem nového přístupu k básnění se později stal Karel Hynek Mácha. Oba jmenovaní autoři měli letos životní jubilea a naše Polabská kulturní společnost toho využila k jejich připomenutí. Výstavy věnované Polákovi se konaly zásluhou Miloše Kima Houdka v Malé galerii Na Hradbách v Kolíně i na zámku v Zásmukách, Mácha byl představen v Praze na Vyšehradě. Publikace věnovaná uměleckému prolínání obou autorů vyjde do konce roku. Obsahovat bude literární a kunsthistorické studie i katalog výtvarných děl vzniklých na počest Polákovy básně "Vznešenost přírody" a díla Karla Hynka Máchy.

Jaký je váš vydavatelský plán na příští rok?

Ve spolupráci s Polabskou kulturní společností chystáme k vydání druhý díl "Pohledů na chrám sv. Bartoloměje v Kolíně". Na CD bude tentokrát shromážděno sto fotografií současných autorů. V rámci regionu Kolínska a Polabského Zlatého pruhu - Kulturní společnosti Miroslava Benáka hodláme vydat sborník věnovaný kolínským sochám. Nepůjde jen o výčet pomníků, ale o ucelenou bilanci sochařského umění včetně bust, drobných plastik či krásných motivů z kolínského hřbitova. Publikace bude obsahovat množství fotografií a kromě kunsthistorické studie i mapu, do které bude umístění soch zakresleno. Dalším počinem bude CD kniha věnovaná opomíjenému vztahu proslulého Franze Kafky ke Kolínu. Na CD budou krom literárních a historických studií fotografie míst, kde Kafka pobýval, ale i volné ilustrace a fotografie k tomuto tématu od povětšinou kolínských umělců, které se v létě objevily na výstavě Franz Kafka Kolínský v galerii Naivní anděl.

V Naivním restaurantu budou výstavy pokračovat podle obvyklého scénáře?

Co se týče výstav v galerii Naivní anděl, podařilo se nám letos zajistit program důstojný, počínaje řadou fotografů - známých českých osobností - Jaroslava Beneše, Miroslava Machotky, Jiřího Čejky a konče zajímavými mladými, zatím jen regionálně známými autory. V této koncepci budeme pokračovat i v roce 2007. Přivítáme v Kolíně např. předního českého umělce střední generace Oldřicha Hameru, z místních nás potěší mimo jiné debutující malířka Alena Kopecká či fotograf Petr Hejcman. Byl bych rád, kdyby se pro výstavní účely podařilo adaptovat i klenutý sklep pod Naivním restaurantem a rozšířit tak možnosti prezentace umění.

K první výstavě se odhodlávala rok

Pohled fotografky

Kolín - Od neděle zdobí stěny kolínské restaurace a galerie Naivní anděl fotografie pětadvacetileté Kateřiny Vodňanské. Ta snímky z hudebních přehlídek i přírodních detailů pojmenovala Jen tak (tak). „Je to moje první výstava, předtím jsem se pouze zúčastnila několika společných. Přemluvil mě k ní můj životní partner Mirek Tyč, který zde expozice připravuje,“ říká autorka.

Proč jste se tak dlouho rozhodovala k samostatné výstavě?

Je pravda, že to Mirkovo naléhání trvalo téměř rok a byla to především jeho iniciativa. Já nejsem příliš člověk, který se něčím moc chlubí, fotografuji hlavně pro svoji radost.

V jedné místnosti vystavujete spíše reportážní fotografie z hudebních akcí, ve druhé zase přírodní detaily. Jak to jde dohromady?

I na té muzice mě zajímají především detaily. Léta jezdím na hudební akce a fotografuji do festivalového časopisu Portýr, což je dobré v tom, že se dostanu i do zákulisí festivalu.

Samozřejmě, že do časopisu musím dodat klasické momentky z koncertu tak, jak je fotí téměř každý. Kromě toho si ale fotím sama pro sebe, takovou fotografií jsou třeba ruce Slávka Janouška nebo odraz jiného hudebníka na zelené desce.

Na výstavě se vedle sebe sešly i fotografie barevné a černobílé. Byl to záměr?

Nebyl v tom žádný záměr, ale když už jsem se nechala k výstavě přemluvit, rozhodla jsem se předvést průřez celou mojí tvorbou. Ty černobílé fotky jsou nejstarší, je to taková mixáž, kterou spojuje právě to zaměření na detail. Dá se říci, že hudební snímky jsou spíš akční, kdežto u černobílých a přírodních fotografií jde o mé pocity.

Nedávno jste se stala matkou, neuvažovala jste o uměleckém ztvárnění svého syna?

Přiznám se, že mě to napadlo, ale ještě jsem to neudělala. Většinou je to tak, že když je po ruce v nějaké pěkné situaci syn Jakub, nemám v ruce fotoaparát a naopak.

Kolínské osobnosti podle M. Tyče
(Útlá encykolopedie kolínských velikánů)

Miroslav Tyč právě vydal útlou knihu nazvanou "Osobnosti kultury - Kolínsko", téma v oblasti regionální literatury jistě vítané. Stostránkové brožované vydání je doplněné několika černobílými obrázky. Jde o první kolínskou publikaci svého druhu, která se slovníkovým způsobem snaží sumarizovat to, co předcházející podobná díla vydaná v Kolíně uváděla pouze jednooborově, ať už to bylo v oblasti literatury, architektury či výtvarného umění.

Miroslav Tyč vzal na svá bedra úkol, který by spíše náležel velkému pracovnímu kolektivu odborných pracovníků. Výsledek tomu odpovídá. Kniha je pozoruhodná právě tím, že největší osobnosti kolínské kultury minulých století v ní chybí. Marné je v knize hledat Jeana G. Deburaua, Petra Parléře, Františka Kmocha, Bedřicha Hrozného a další... Na druhou stranu se Tyčovi, kterému odborná erudice a mezioborový rozhled jistě nechybí, podařilo vystopovat méně známá jména, která by jinak asi upadla v zapomenutí. Autor ve svém úvodu přiznává, že mezi 115 osobností zařadil zejména intelektuály jako jsou architekti, dramatici, fotografové, výtvarníci, překladatelé, režiséři, spisovatelé či vědci, snad proto tedy nezbyl prostor na herce, pěvce či hudebníky, chybějí však např. i jména z oblasti archeologie, z významnějších literátů romanopisec a grafolog Dr. Robert Saudek. Z tohoto pohledu působí úplněji výčet osobností, které v knize Kolínsko (vydané roku 1990) uvedl její autor PhDr. Zdeněk Jelínek, na kterého ostatně v Tyčově výběru také nezbylo místo.

Hesla, která jsou jednotlivým osobnostem kultury přiřazena, jsou spíše popisná, chybí zařazení do kontextu české či regionální kultury. Kniha vydaná v nákladu 400 výtisků však jistě najde místo v knihovničkách regionalistů snad i proto, že je v ní i těch pár jmen, která jinde nenajdou.