Novinky  |  O nás  |  Kontakt  |  Psali o nás  |  Návštěvní kniha

Matěj Milota Zdirad Polák & Karel Hynek Mácha

K výročí těchto dvou význačných představitelů romantismu jsme připravili spolu s Polabskou kulturní společností a Památníkem národního písemnictví dvě putovní výstavy a následné vydání sborníku.

Výstava k poctě Matěje Miloty Zdirada Poláka, jenž svým dílem "Vznešenost přírody" přinesl do Čech - češtiny - romantismus, byla postupně představena v Kolíně a Zásmukách. K poctě Karla Hynka Máchy, nejvýznačnějšího představitele romantismu a autora nesmazatelného Máje, pak byla výstava představena v Litoměřicích, na Bezdězu a v Praze na Vyšehradě. Oba dva soubory výstav provázelo množství "happeningů", přednášek, uměleckých vystoupení a dalších doprovodných akcí. Následně vydaný sborník je přehlednou syntézou proběhnuvších výstav a literárně-historických a kunsthistorických studií zabývajících se dotčeným tématem dvou básnických velikánů.

Výstav se svými uměleckými díly účastnili:


Jaroslav Beneš
Pavel Dykast
Oldřich Hamera
Jiří Havel
Miloš Kim Houdek
Jitka Houdková
Libuše Hoznauerová
Olga Karlíková
Jiří Kočka
Petr Kočka
Jiří Kolář
Jana Kremanová
Martin Macek
Michal Matzenauer
Růžena Raflová
Jan Reich
Viktorie Rybáková
Alfréd Schubert
Martin Stejskal
Stanislav Špoula

Do sborníku přispěli svými pracemi kunsthistorička Věra Jirousová, archivář Jaroslav Pejša a literární historik Miroslav Tyč.





Kniha Snoubení nebe a země

Úvod

Příroda byla od věků největším zdrojem inspirace umělců všech žánrů. Dovolujeme si vám předložit sborník, který připomíná 150. výročí smrti Matěje Miloty Zdirada Poláka, rodáka ze Zásmuk na Kolínsku. Jeho mnohovrstevná osobnost si tuto pozornost zaslouží právem. Jeho poezie oslavuje velmi osobitou formou „vznešenost“ přírody a zároveň vyjadřuje bohatost českého jazyka v době obrození. Sborník také zachycuje vliv Zdirada Poláka na vrcholného představitele české romantické poezie Karla Hynka Máchu, který měl k regionu Polabí rovněž osobní vztah.

Ing. Tomáš Kreutzer
ředitel Polabské kulturní společnosti Kolín


Pocta současných umělců K. H. Máchovi

V letošním roce, kdy si připomínáme 170. výročí úmrtí Karla Hynka Máchy a také první vydání jeho básnické knihy Máj, uspořádala Polabská kulturní společnost v Galerii Vyšehrad výstavu, která není jen pietní vzpomínkou na velkého básníka romantismu, ani se nezaměřuje na souhrn ilustrací jeho literárních děl. Tato pocta deseti výtvarných autorů, věnovaná geniálnímu tvůrci, se pokouší ukázat, že básnické obrazy Máchovy poezie i v dnešní době určují hlavní orientace a uzlové významy české kultury, od nichž odvozujeme svou středoevropskou identitu. Při zahájení výstavy rovněž zazněly verše třetího zpěvu legendárního Máje, které měly všem přítomným zprostředkovat skutečnost, že se ze slov a intonací jeho básní stal živý a znělý ponorný proud řeči, kterou dodnes myslíme a mluvíme.

Vystavená díla deseti současných umělců jsou především kresby, grafické listy a fotografie, tedy práce na papíře, inspirované máchovskou tematikou. Abstraktní kresby Jany Kremanové jsou vytvořené jemnou škálou barevných pastelů a zachycují lyrickou atmosféru krajiny Litoměřicka; v jejich expresivní struktuře jsou však skryté i figurální fragmenty dramatických dějů, které evokují osudový požár a následně tragický zvrat posledních dnů Máchova života i jeho neblahé smrti. V obsáhlém grafickém díle Oldřicha Hamery se máchovské téma vyskytuje od začátku 70. let do současnosti. Soubor jeho grafických listů se vyznačuje abstraktní formou, do níž jsou vtisknuty předmětné stopy; jeho monotypy se vztahují k temné existenciální dimenzi Máchova Máje, vyjádřené i monochromním tónem azurově modré barvy. Velké barevné tisky Michala Matzenauera jsou vytvořeny jako různě barevné variace na motiv okraje borového lesa, zatím co jeho černobílé kresby se zlomky psaných zpráv obsahují opakované figurální prvky, které vyvolávají jako ozvěna obřadné metafory básnictví.

Milostné dopisy adresované Máchovi zapsala Viktorie Rybáková na průsvitné svitky papíru i na hedvábné kapesníky; jejich kresebný rukopis a výrazné tóny barevných čar vyzařují plnost emocí. Spolu s nimi tvoří na výstavě nepatrné abstraktní stopy romantické poetiky i její malé abstraktní tušové kresby Nočních krajin a frotáže, črtané uhlíkem, který zbyl v ohništi po vykáceném borovém lese. Máchovský námět z prózy Cikáni se objevuje v kresbě Martina Stejskala jako fascinující podoba sovy a zároveň neuchopitelný výraz fenoménu divnosti. Zvláštní baladické poselství přinášejí kresby Růženy Raflové: Strážci hnízda a zejména její Stromová cesta s kořeny rozvětvenými do nebeské klenby ztělesňují přízračné podobenství máchovské Země, na jejímž horizontu se snoubí věčnost mýtického věku s pomíjivým časem smrtelníků. Tajemné propojení mezi tělesností člověka a tělem krajiny zpřítomňuje černobílý triptych Miloše Kima Houdka, který vznikl jako experimentální tisk z fotografického záznamu landartové akce. Výraznou složkou výstavy jsou fotografie Jana Reicha. Soubor doplňují poeticky laděné záznamy intimních psychosomatických stavů v kresbách Jiřího Kočky.

Spolu s díly žijících umělců jsou ve výstavě zastoupeny i kresby Olgy Karlíkové a koláže, které vytvořil v 70. letech básník Jiří Kolář jako ilustrace k samizdatovému vydání cenzurovaných pasáží Máchova deníku. Na den svátku zesnulých připomenou tyto práce nedávnou jak smrt význačného básníka a tvůrce koláží, tak i úmrtí málo známé konceptuální malířky, v jejichž díle se otevírá celý vesmír personální zkušenosti a invence. V tomto smyslu v sobě Kolářovo básnické i výtvarné dílo soustřeďuje intonační i vizuální paměť města a odkazuje na všechno podstatné, co ve 20. století vytvářelo zázemí české literární i výtvarné tradice. Vedle jeho vícehlasé poetiky, v níž rezonuje ethos moderního umění, zpřítomňují kresebné záznamy Olgy Karlíkové téma české krajiny a lyrickou zpěvnost míst na březích Vltavy i Labe, kde se ozývají ze strání nad řekou nápěvy ptáků. Její fascinující partitury ptačího zpěvu nás okouzlí a znovu obnoví jako Máchův odkaz živou souvislost fenoménu kultury s celým vesmírem nespoutaných sil přírody a přirozenosti, které jsou hlubokým zdrojem všeho tvoření.

Věra Jirousová


Matěj Milota Zdirad Polák

* 14. 2. 1788 Zásmuky + 31. 3. 1856 Vídeň

Matěj Milota Zdirad Polák byl autorem, jenž se svými básněmi i pedagogickým působením snažil pozdvihnout úroveň české poesie. V rodných Zásmukách vychodil obecnou školu, reálku pak v Kolíně a v Kutné Hoře Učitelský ústav. Povolání učitele, které si vysnil, však přerušila válka. Za napoleonských válek roku 1808 vstoupil dobrovolně do rakouského vojska a celý svůj život pak spojil s armádou. Proti Napoleonovi bojoval v Itálii, Rakousku, Francii i Německu. Krátce po skončení válek pak nastoupil jako profesor češtiny na Vojenskou akademii v Novém Městě za Vídní, kde také zemřel. Pro českou poesii byl nadchnut vlasteneckým romantikem Josefem Liboslavem Zieglerem, když u něj jako děkana chrudimského dlel při dočasném válečném klidu. Tam také po vzoru anglického přírodního lyrika Jamese Thomsona vznikla jeho nejdůležitější sbírka "Vznešenost přírody" (1819). Ač byla tato rozměrná básnická skladba o šesti zpěvech příliš patetická a málo srozumitelná, byla na ní ceněna především snaha o oživení českého verše, což dokazuje i pozdější přepracované vydání Josefa Jungmana. Jeho další básně a též dříve již vydaný, básněmi prokládaný cestopis "Cesta do Itálie" (1820-22) vyšly v souborném vydání až po jeho smrti. Ač byly vydány postupně ve čtyřech svazcích, nevešly se tam všechny a mnohé zůstaly v jeho literární pozůstalosti. Trudný osud přinesl smůlu mnoha jeho básním a též písňovým textům, kdy většina z nich padla popelem při požáru jeho domu, a tak se dochovala jen znárodnělá píseň "Sil jsem proso na souvrati". V rukopisech se dochovaly též překlady anglických básníků Jamese Macphersona a George Gordona Byrona.



Karel Hynek Mácha

* 1810 Praha + 8. 11. 1836 Litoměřice

Jeden z největších českých básníků a představitelů českého romantismu se narodil 16. listopadu 1810 v Praze. Záhy po Máchově narození se rodina v roce 1811, díky státnímu finančnímu krachu, přestěhovala z Újezdu do chudé čtvrti kolem kostela sv. Petra. Zde také Mácha prožil své dětství a dospívání. Chodil do svatopetrské farní školy a následně v letech 1824-30 do novoměstského gymnasia. V roce 1826 se pak přestěhovali na Karlovo náměstí, kde si Máchův otec otevřel krupařství. Roku 1832 ukončuje studia na filosofii a začíná psát verše a hodně cestovat. Zároveň se účastní rozvíjejícího se společenského života v Praze, zejména pak hraje v mnohých ochotnických divadelních představeních. sem někam do toho prvního odstavce obrázek Máchy Při jednom z nich se seznamuje s Eleonorou Šomkovou, ke které vzplane opětovanou láskou, a jež je mu přes různé vztahové zvraty družkou celoživotní. Roku 1936 dokončuje studia práv a nastupuje do justiční kanceláře v Litoměřicích. Krátce po narození syna Ludvíka ( l. 10. 1836 ), uprostřed příprav na svatbu s Eleonorou Šomkovou, však onemocní cholerinou a záhy umírá.

Máchovy první dochované básnické pokusy byly sentimentálně lyrické a napsané v němčině – „Versuche des Ignaz Macha“ - Pokusy Ignáce Máchy ( 1829 ). Další básně už však, zejména pod vlivem přednášek a učení Josefa Jungmanna, píše česky. První otištěnou Máchovou básní byl „Sv. Ivan“ (Večerní vyražení, 1831). Následuje několik dalších básní této ohlasové poesie uveřejňovaných povětšinou v časopisu Květy - Syn mlynářův (1831), Noc (1831), Vorlík (1831) či Svatý Vojtěch (1831).

Rozčarování nad nenaplněnými romantickými sny se pak odráží v básnické próze „Pouť krkonošská“ (1833-1834) či básni „Těžkomyslnost“ (1833). I v těchto básních už se pak v náznacích začíná objevovat vliv filosofie Kantovy a Hegelovy a tak vznikající dualismus jeho poesie ovlivněný na jedné straně právě filosofií a na straně druhé některými básníky. Mezi ty nejsilnější ovlivňovatele patří zejména Byron a polští romantici jako Goszcyňský, Mickiewicz či Sĺowacký, k jejichž oblibě přispělo i neskrývané sympatizování k povstání Poláků proti ruskému carskému útisku. Bez odezvy pak nezůstala i tvorba Goethova, Schillerova či Shakespearova. Lyricko-filosofický rozpor snu a skutečnosti se pak objevuje zejména v básních „Budoucí vlast“ (1833) či „Noc“ (1834) a následně v jeho třech vrcholných lyrickoepických dílech: „Mnich“ (1833), „Cikáni“ (1835) a „Máj“ (1934). Mnich je sice zachovaný jen v nesourodých fragmentech, přesto z něj vyvěrá ústřední motiv viny v protikladu s krutým trestem. Tragický pocit marnosti života, dominující v Mnichu, je potom detailněji propracován v románu Cikáni. V utrpení mladého cikána (jehož slovní portrét je někdy považován za autoportrét Máchův) se jako v ohnisku soustřeďuje tragika všech ostatních postav, vyděděnců společnosti, bez vlasti a bez domova. Sem obálku Máje nějakou. V básni Máj dostoupil tento rozpor mezi Máchovým subjektivismem a objektivismem svého vrcholu. Básník se ztotožňuje s hlavním hrdinou Vilémem a promítá do jeho jednání a cítění úvahy o propastnosti mezi individuálním vědomím toužícím po nesmrtelnosti a neodvratnou nutností zániku fyzické existence.

Mácha velice rád cestoval a činil tak zejména pěšky. Na svých cestách vyhledával zejména místa, kde jeho fantazie mohla nespoutaně dokreslovat zbytky dávné minulosti v pestrý obraz života nesoucí barvy básníkových snů. Ať již to byla krajina Českého ráje, zříceniny hradů, skály či hladiny rybníků, vždy to podněcovalo obrazotvornost, jež se jako kulisa promítala do Máchových subjektivních prožitků a následně do jeho básní a próz. Nejvíce se s jeho náhledem a promítáním krajiny přírodní do jeho krajiny vnitřní setkáváme v jeho „Denících“ (1829–1835). Roku 1834 podnikl Mácha svou nejdelší cestu, když se vydal přes Rakousko a Alpy do Itálie. Svoji cestu volně promítl do několika básní i próz, ale souhrnnou výpovědí o jeho cestě a prožitcích je pak „Deník na cestě do Itálie“.

Nejenom jeho cestování a vnímání krajiny, ale i obecné autobiografické zážitky včleňuje do próz „Večer na Bezdězu“ (1834) a „Márinka“ (1834). Více osudovosti z českých dějin a mytičnosti pak včleňuje do historických próz „Křivoklad“ (1834) a „Návrat“ (1834) či povídkových zlomků „Valdice“ (1834) nebo „Klášter sázavský“ (1834) Někam sem k prózám a krajině nějakou Reichovu fotografii – jako pohled Máchovy básnické krajiny. . Podobný ráz mají i zlomky dramat s historickými náměty „Bratři“ (1834), „Král Fridrich“ (1833), „Boleslav“ (1833), „Bratrovrah“ či veselohra „Polesný“ (1833), v nichž usiluje o plastické uchopení stále se opakující problematiky základních lidských vztahů.

Mimořádné nadání umožňovalo Máchovi syntetizovat poznatky získané studiem filosofie a začleňovat je do vlastních myšlenkových a uměleckých postojů, které našly svůj výraz především v osobní lyrice pramenící z životních zkušeností. Máchova tvorba je stylizována jeho životem a život si Mácha stylizoval podle své tvorby. Zvuková organizace a nalezení dosud netušených významových možností jako i Máchův niterný empatický přístup a typický osobní konflikt mezi subjektivním a objektivním předznamenal nejenom vytvoření základů moderního českého básnického jazyka, ale je dodnes inspirací pro mnohé básníky i výtvarné umělce.

PhDr. Miroslav Tyč

K A © A