Opatovický kanál

Myšlenka projektu Opatovický kanál vznikla v roce 2006 z potřeby lépe a hlouběji přiblížit a zviditelnit tuto technickou kulturní památku a soustavu sounáležejících vodních cest a ploch, a to včetně celého souvisejícího území, které je dle našeho názoru jedinečným technickým a přírodním klenotem nejenom východu Čech, ale celého středoevropského prostoru. Vedle mnohých informačních a propagačních aktivit, jako jsou informační bulletiny či přednášková činnost, pak přicházíme i s vydáváním publikací, jež by dané území, které spojuje vodní soustava Opatovického kanálu, měly úměrně jeho velikosti a jedinečnosti postupně celé odborně zmapovat. Vzniká tak série publikací, která přes historii jednotlivých obcí daného mikroregionu ukazuje, jak významným činitelem je Opatovický kanál a přináležející rybniční síť ve formování zdejšího území a jeho historickém vývoji. Projekt by měl v rámci informační kampaně napomoci i ke zbudování cyklistických a pěších stezek v prostoru Opatovického kanálu a související vodní a rybniční sítě a podle nich vybudování informačních panelů provázejících celým územím.

Zčínáme pracovat na jakémsi seznamu všech zajímavých míst tohoto regionu. Jedná se hlavně o chráněné oblasti jako evropsky významné lokality, národní přírodní památky, národní přírodní rezervace, přírodní památky, přírodní rezervace, památné stromy a také jedna ptačí oblast. Další neméně výnamnou položkou jsou nemovité památky, ať už jsou to objekty státem chráněné, či prostě jen stojí za navštívení. Zde je tedy odkaz.

Historie a současnost Opatovického kanálu

Opatovický kanál je dnes již státem chráněnou technickou kulturní památkou, jeho cesta úrodnou krajinou Zlatého pruhu Polabí však nebyla vždy tak průzračná, už vůbec ne jednoduchá. Jeho důležitost pak vzrůstá zároveň s jeho funkcí coby specifického biologického prostředí, v němž se snoubí um člověka a krása přírody. Symbióza naplněných potřeb lidských i přírodních je potom jednou z jeho hlavních předností a důvodů, proč jej blíže poznávat a proč o něj nadále pečovat a chránit jeho, respektive naše dědictví.

Zatímco Labe již v dávných dobách opustilo území tzv. Bohdanečské brány a vydalo se více na jih naproti řece Chrudimce, aby po svém setkání zamířily společně na západ, zůstalo na území jeho dřívějšího toku mnoho slepých ramen, močálů a mokrých lesů a luk. Území takto vzniklé přímo vybízelo k rybniční kultivaci. Pravděpodobně prvními, kdo se o to soustavně pokoušeli, byli benediktini z Opatovického kláštera, jež toto území dostali při založení kláštera na konci 11. století darem od krále Vratislava II. Pravděpodobně se tak stalo ze dvou důvodů. Opatovický klášter krom jiných majetků dostal v léno i dvě desítky vesnic, jejichž množství na tomto relativně malém prostoru napovídá rozsáhlou výdělečnou činnost, která mohla vzhledem k místním podmínkám spočívat právě také v rybníkářství. Druhým důvodem je potom zejména pramenná nouze, týkající se i působení samotných benediktinů v zakládání či kultivaci vodní a rybniční sítě. Když byl Opatovický klášter v roce 1421 zničen husity, vystřídalo se na zdejším území několik majitelů známých i neznámých, včetně krále Jiřího z Poděbrad. Po jeho smrti se ke zdejším majetkům dostal jeho syn Jindřich, jenž kolem roku 1480 nechal zbudovat několik rybníků, zejména pak rybníky Bohdanečský či Rosický. Přes písemné doložení lokálně významných zásahů (i zatopení vesnic) a napojení budovaných rybníků na pravděpodobně starší menší umělý kanál, nejsou pramenné doklady o budovaných vodních dílech celistvé. Prvním, o kom tedy můžeme bezpečně prohlásit, že systematicky zasáhl do budovaní vodní a rybniční sítě, byl rod Pernštejnů

Děje se tak od roku 1490 (1491), kdy se velká část Pardubického panství dostává do zástavy Viléma z Pernštejna. Do roku 1498 je z jeho vůle labská voda svedena ze svého koryta u Opatovic již do umělého kanálu a skrze něj je vytvořena vodní soustava mnoha rybníků. Umělý kanál však byl zatím zpět do Labe sváděn někde v místech jižně od Bohdanče. Právě zmíněným rokem 1498, kdy bylo území, na němž byl budován budoucí Opatovický kanál, převedeno králem Vladislavem Jagelonským do dědičného držení Pernštejnů, začínají dlouholeté přípravy na zbudování mnohem většího vodního díla. O budoucí podobu „Velké strůhy“, jak byl tehdy umělý kanál nazýván, a sounáležející soustavy vodních cest a rybníků se zasloužil zejména Kunát z Dobřenic. Ten stavěl pro Viléma z Pernštejna některé vodní stavby již na konci 15. století, ale jeho hlavní zdejší dílo je spojováno se stavbou mohutného jezu u Opatovic, jehož dokončení v roce 1513 pak můžeme v podstatě považovat i za dokončení celé stavby Opatovického kanálu, jíž se od té doby dostalo jen minimálních změn. Umělý vodní tok s délkou cca 35 kilometrů a průměrnou hloubkou 1,5 metru začínal nad nově zbudovaným jezem v Opatovicích a zpátky do Labe ústil za Semínem. Koryto kanálu bylo v celé své délce, a to zejména ve své dolní části, kde je písčité podloží, vyplněno jílem. Tok vody byl pak udržován dvěma hlavními stavidly u vtoku v Opatovicích a v Bohdanči, ze kterého bylo možno vodu odvádět tzv. „Rajskou strúhou“, zmíněným starším umělým kanálem, na jih do Labe. I po roce 1513 dále pokračovalo budování mnoha rybníků a k nim přináležející soustavy vodních kanálů a hrází, když i přes mnohé zatopení některých vesnic či alespoň jejich částí je zakládání nových rybníků kolem poloviny 16. století zastaveno ze zcela prostého důvodu - v podstatě nebylo kde nové rybníky budovat. Po celém severozápadním území Pardubického panství, jímž protékal kanál, bylo v tu dobu rozseto na 230 rybníků, z nichž byla většina napájena právě uměle zbudovaným korytem. I přes nemalé náklady na zbudování vodní a rybniční sítě a nutnost jejich neustálé údržby a čištění umělého kanálu přinášel chov ryb svým majitelům obrovské finanční zisky, které tvořily většinovou část jejich příjmů. Vedle napájení rybníků poháněl Opatovický kanál i několik technických zařízení (mlýnů či později pil apod.), či napájel místní závlahové systémy a vodovody.

Podobu dnešního Opatovického kanálu pak dotvořily dva zásahy, vzdálené od sebe více jak sto padesát let. Prvním z nich byla nepřímo pozemková reforma Marie Terezie a Josefa II., při níž bylo mnoho rybníků přeměněno na ornou půdu a jejich počet tak postupně do poloviny 19. století klesl z 253 na 113. Koncem 19. století pak byl také Opatovický kanál u Semína vytvořením nového umělého koryta o dva kilometry zkrácen. Druhým zásadním zásahem pak byla v druhé polovině padesátých let 20. století výstavba elektrárny v Opatovicích. Pro její potřeby byl posunut vtok Opatovického kanálu a zvětšena jeho průtočnost. V 50. a 60. letech pak byla také postupně likvidována rozličná technická zařízení od strojních mlýnů až po vodní elektrárny (dodnes zůstaly alespoň částečně funkční jen tři), a naopak po celém jeho toku byly budovány vodní závlahové stanice.

Současná podoba Opatovického kanálu, umístění toku včetně zachování citlivě navržených meandrů, v podstatě ve větší míře odpovídá původní podobě. V celé své délce 32 kilometrů a při 1,5 metrové průměrné hloubce překonává 23 metrů výškového rozdílu. V rámci souvisejícího vodního systému je zachováno i mnoho dalších přípojných kanálů, jež stále ještě napájí osm rybníků. Na celém toku se dochovalo i větší množství technických staveb, přestože valná většina z nich už neslouží svému účelu.

Opatovický kanál a sounáležející soustava vodních cest a ploch dnes již nenahraditelně dotváří ráz severozápadní krajiny Pardubicka. Lidská i přírodní krajina zde do sebe přirozeně vstupují, vrůstají jedna do druhé a vytváří tak jedinečný doklad možnosti vzájemné harmonie. Je jen na nás a dalších generacích, zda toto významné dědictví dokážeme ochránit a podle jeho příkladu rozšiřovat do další vzájemné komunikace i soužití přírody a člověka.

V prosinci 2008 vyšla první publikace z plánované řady historií obcí v rámci Opatovického kanálu s názvem "Břehy - Historie a současnost obce v ohledu Opatovického kanálu a souvisejících vodních ploch a cest".

Některé informace o historii obce Břehy a pár fotografií, které se do knihy nevešly, najdete na neoficiálních stránkách obce www.brehy.unas.cz