Novinky  |  O nás  |  Kontakt  |  Psali o nás

Galerie Naivní anděl - Výstavy pominulé



Krajinou čínských básníků
Li Šang-jin

plakát


Tento významný básník tchangského dynastie měl život plný velkých vzestupů i pádů. Jeho rod byl sice vzdáleně spřízněn s císařským rodem, ale již několik generací byl přes formální prestiž rodem zchudlým a jeho nejbližší předkové zastávali víceméně nevýznamné úřednické pozice. Brzy v mládí však začal projevovat významný básnický talent a díky němu získal vysoce postaveného mecenáše, který jej nejenom vytáhl z bídy, ale zajistil jeho přístup mezi nejvlivnější osoby Říše Středu. Po složení státních zkoušek tak mohl zastávat významnější úřednické pozice a prezentovat své básně v prostředí mocných a bohatých. Zřejmě v tomto prostředí se také nešťastně zamiloval a lásku, jež ze společenských důvodů nemohl opětovat, potom zvěčnil ve svých nesmrtelných verších. Právě zejména jeho kryptická osmiverší s milostnou tématikou jsou v jeho tvorbě nejsilněji zastoupena a vynesla mu největší slávu. Po smrti svého ochránce však dostával už jen méně významné úřednické pozice a pohyboval se tak již mimo hlavní mocenský proud. Životní zkušenosti formovaly i náměty jeho další poesie – politickou satiru, básně s tématikou chudoby a utrpení apod.

Nechte se unášet krajinou uměleckých ztvárnění jeho literární tvorby.







KARIBUNI KENYA
Afrika nevšedníma očima

plakát


Výstava dokumentárních fotografií, které vznikly při cestách dobrovolníků Centra Narovinu do Keni. Fotografie zachycují rozvojové projekty a život v nejchudších čtvrtích i na vesnicích.

Centrum Narovinu je obecně prospěšnou společností, která vznikla v roce 1995. Hlavní náplň činnosti Centra Narovinu představují v současné době projekty zahraniční rozvojové spolupráce a globální rozvojové výchovy. Je členem českého Fóra pro rozvojovou spolupráci (FORS) a spolupracuje na kampani Česko proti chudobě. Všechny projekty jsou vedeny s velkým důrazem na dlouhodobou udržitelnost, podporu soběstačnosti, přechod od pasivního přístupu k aktivnímu převzetí zodpovědnosti a využívání vlastních možností. Dalším cílem je rozvoj dobrovolnické práce v oblasti rozvojové spolupráce.

Hlavní projekty Centra Narovinu:
• Adopce afrických dětí - projekt pomoci na dálku
• Komunitní centrum Ostrov Naděje na Rusinga Island / Keňa
• Voda pro Kauti / Keňa
• Miniobchůdek Afrika v duchu „Fair Trade“
• Projekt Afrika nevšedníma očima – programy ve školách a pro veřejnost
• Kurzy „Dobrovolníci pro pomoc Africe“
• Partnerský program mezi českými a keňskými školami

Kontakt: Centrum Narovinu, Sokolská 32, Praha 2 (metro I. P. Pavlova), e-mail: simona. hertusova@adopceafrika.cz, mobil 608 301 270, www.adopceafrika.cz






I love Kolín

plakát


Letošní tematická prázdninová výstava se vrací ke Kolínu jako k městu obdivovanému a vzývanému jako domovu plnému lidí, kteří ho milují. Impulsem bylo setkávání lidí, které spojoval jediný společný zájem - milují své město. Skupina Máme rádi Kolín se od svého vzniku z kraje letošního roku rozrostla o tisíce dobových i současných fotografií Kolína od stovek autorů. Především právě jim je v létě otevřen prostor Galerie Naivní anděl.

Genia loci tohoto města připomeneme z pera Petra Dena: „Některé kolínské zdi dosud stojí. Kolín dosud dýchá, dosud má kůži. Zůstává mu citlivost jeho pokožky, zůstává mu rychlá reakce na všechny zásahy zvenčí. Kolín je dosud městem. Třeba je jím víc, než takový New York. Mrakodrapy a podzemní dráha nedělají město městem, jako šaty nedělají princeznu. Princeznu dělá hebkost její kůže, citlivost jejího těla. Princezna i v hadrech a cárech, princezna i v převlečení, ponížená a zmoklá, citlivostí a hebkostí své kůže může se projevit princeznou. Jako ona princezna na hrášku. Pravá princezna nehází okem po každém, kdo jde kolem, nešatí se podle poslední módy, nýbrž především ctí sebe samu. Ctí své slavné rodáky, své stavitele, své starosty. Jdu-li ulicí Za Quintinem, ulicí Pod Hroby, ulicí Brankovickou, ulicí Sladkovského nebo Rubešovou, vím, že jsem v Kolíně, a ne třeba v Praze nebo jinde. Vím, že jsem ve městě a ne na veletrhu.“





Zuzana Mičková
Od kruhu ke čtverci a zpět

plakát


Zuzana Mičková *1962
rodačka z Pardubic, učitelka angličtiny, celoživotní lenoch i tvořivec – malířka, keramička. Mládí strávila v Havlíčkově Brodě, vystudovala textilní a pedagogickou fakultu na Technické univerzitě v Liberci a učitelství angličtiny na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, aby nakonec zakotvila v Moravské Třebové na Svitavsku, kde žije se svou rodinou a učí na místním gymnáziu.

Výtvarničení nejrůznějšího druhu se jí stalo celoživotním koníčkem a životní nutností. Jejím jediným oficiálním výtvarným vzděláním je Základní umělecká škola v Havlíčkové Brodě pod vedením Václava Černocha a v poslední dekádě několik keramických kurzů. Abstraktní malbě se aktivně věnuje posledních dvacet let, od prvních malířských krůčků a hledání vlastního výtvarného projevu, přes nejrůznější kombinované techniky až k tendenci co nejjednoduššího malířského vyjádření, vždy však se zřejmým sklonem k tlumené barevnosti odstínů přírody, dřeva, kamene. V posledních letech převažuje tvorba zatírané šamotové keramiky – žardiniér pro interiér i exteriér, drobných plastik a artefaktů.

Svou keramiku a malbu vystavovala opakovaně ve svitavském regionu, v rámci samostatných výstavních aktivit i každoročních Přehlídek výtvarníků regionu ve svitavském muzeu. Pro výstavu v galerii Naivní anděl v Kolíně připravila převážně své poslední práce – akrylovou malbu, kombinovanou pastelem a jinými materiály, v některých malbách i s výrazným porušením tradiční barevnosti. Z tvarosloví motivů je zřejmé, že kruh, čtverec a kříž jsou pro výtvarnici tvary ve své jednoduchosti dokonalé.

„Své malování beru jako prostředek komunikace na úrovni emocí a pocitů, jako dialog malíře a diváka. Dojde-li k vzájemnému setkání, není větší odměny,“ říká autorka.



Fotografie z výstavy

Zuzana Mičková Obrazy Zuzany Mičkové




Etiopie - země bez bohů
Martin Slavík, Ondřej Vopěnka, Alex Terugkeer

plakát


Motto: Etiopie nás uchvátila a zcela pohltila. Původně jsme si tuto Africkou zemi představovali jako suchou a vyprahlou rovinu, ale skutečnost je úplně jiná. Je to překrásná a rozmanitá země, kde můžete vidět jak hornaté oblasti, suchou vyprahlou poušť, obrovské plantáže kávy, čaje, pepře, obilí a banánů, neproniknutelný prales a také nádherné řeky a jezera s krokodýli, hrochy, spoustou ryb a ptáků. Po celé Etiopii byli lidé vstřícní a přátelští, ať už se jednalo o obyvatele hlavního města Addis Abeby, které má 3,5 miliónů obyvatel nebo o domorodce v té nejzapadlejší vesnici. Možná jsme pro ně byli pouze „chodící peněženky“, ale i tak (nebo snad právě proto) jsme se po celou dobu cítili v bezpečí a vítaní.









Wu Čcheng-en

plakát


Jako každý rok poslední dekádu jsme i letos s měsícem padajícího listí připravili výstavu k projektu Krajinou čínských básníků. Tentokráte padl výběr na básníka Wu Čcheng-ena, jednoho z nejvýraznějších básníků dynastie Ming. Tento čínský spisovatel 16. století se trochu paradoxně nejvíce proslavil svým prozaickým dílem, které vydal anonymně. Tím dílem je slavný román Putování na západ o cestě Süan-canga (Tripitaky) se Sun Wu-kchungem (Opičí král) do Západního ráje. Jeho rozsáhlé básnické dílo se zachovalo jen ve zlomku a přesto svým počtem a zejména obsahem převyšuje mnohé ostatní. Byl také vynikajícím malířem a kaligrafem.


Nebe plné hvězd,
v prázdném pavilónu tiše shlížím.
Osm lodí na moři,
blízkost sedmi tisíce krajin cítím více.

Paláce Siang-Kangu,
zvěstují světu velkou porážku.
Bubny duní, zvony zvoní,
mne však celost vesmíru prostupuje nejvíce.

(parafrázoval Karel Vodňanský)






Kolín sobě

plakát


Pro letošní společnou prázdninovou výstavu v Galerii Naivní anděl jsme se rozhodli pro téma „divadlo“. Město Kolín je zejména díky světoznámému mimovi Jeanu Gaspardu Deburauovi s divadlem spjato takřka pupeční šňůrou, a tak je i pro současnou a pominulou dramatickou aktivitu hodno výtvarného ztvárnění. Stopy v kulisách, scénách či plakátech všech těch Balcarů, Rykrů, Skalníků a mnoha dalších jsme zvyklí vídat na hranicích a v sounáležitosti s divadelním světem, aniž bychom si většinou uvědomovali, jak moc jsou vedle své výtvarnosti zároveň divadelní.

Pocity vyjadřované tónem hlasu, pohybem, grimasou všech těch Kašparů, Tarantů, Ptáčníků a mnoha dalších jsme zvyklí nahlížet jako projevy emocionálního obnažování se, aniž bychom si většinou uvědomovali, jak moc jsou vedle své divadelnosti zároveň výtvarní.

Vystavují:


Lubomír Fleisig
Petr Hejcman
Miloš Kim Houdek
Jitka Houdková
žáci montessori ZŠ Na rovině








Bára Veselá
Můj svět

plakát



*1980 v Praze

Již deset let žiji na Přeloučsku. Od ranného dětství jsem vždy beze zbytku počmárala každý papír, který se dostal do mého dosahu. Láska k papíru a barvám mi zůstala a dnes mi malování a kresba pomáhá uniknout od starostí všedního dne a běhání kolem tří dětí. V obrazech se proto neodráží realita, ale můj vnitřní svět. Poslední dobou nejraději používám suchý pastel.

Po dlouhé době používání digitálního fotoaparátu, kde člověk může vyfotit neomezené množství fotek, jsem se s radostí vrátila k filmu. Nutnost zamýšlet se nad záběrem, světlem a kompozicí mě opět chytla. S očekáváním jsem se zavřela do temné komory a našla tím další báječné místo, kam se člověk může schovat před světem i před dětmi.

Tato výstava ukazuje můj pohled na svět a snaží se zachytit vyjádření mého srdce a mé duše.




Fotografie z vernisáže výstavy






Lubomír Fleisig
Tváře Afriky

plakát



Lubomír Fleisig *1958 – kolíňák, cestovatel, fotograf a vodák

Reportážní a sportovní fotografii se věnuje již řadu let a v posledních letech dodává své fotografie jak se sportovní tématikou, tak především fotografie ze svých cest po světě prostřednictvím agentury do řady našich i zahraničních časopisů a periodik. Jedním z největších úspěchů je jeho loňská autorská výstava výběru fotografií z cest po celém světě v Galerii v Rytířské ulici v Praze.

S fotoaparáty na krku procestoval Latinskou Ameriku, Jihovýchodní Evropu a Střední Východ, s potápěčskou expedicí Indonésii a naposledy Severní a centrální Afriku. V roce 2011 se mu podařilo na základě pozvánky od jednoho časopisu navštívit na několik týdnů rovníkovou Afriku, konkrétně Keňu a Tanzánii. Během této návštěvy ho kromě nádherné přírody hlavně uchvátila možnost nahlédnout do každodenního života domorodých Masajů.

Masajové jsou hrdý africký kmen nepokořených válečníků, kteří nikdy neztratili svobodu a dodnes žijí ve světě tradic a mýtů svých předků. V masajské vesnici není snadný život, ale její obyvatelé jsou zvyklí na tyto podmínky. Většinou je trápí hlavně nedostatek jídla a především vody. K pochopení masajské kultury, tradic a zvyků, které ač někdy vypadají exoticky, mají většinou praktický význam, by bylo potřeba žít s nimi mnohem, mnohem déle než pár dní.

Ale jeďte se na ty kluky a holky masajský raději sami podívat. Jsou to opravdu frajeři.




Fotografie z vernisáže výstavy






Krajinou čínských básníků
Su Tung-pcho

plakát


Po Li Tchaj-povi a Tu Fuovi největší čínský básník. Pocházel z rodiny statkářů a literátů v Šu (S´-čchuanu) a psal už od svých deseti let. Byl vynikající kaligraf, malíř květin a ptáků, výborný esejista. Jako básník vynikl nejen v písňových cch´, ale i ve „vážných“ š´. U svých cch´, i když se některá dají zpívat, však nerespektoval důsledně jejich sepětí s hudbou a kladl hlavní důraz na jejich slovesnou stránku. Tato reforma, pravý opak reformy Liou Jungovy, přiblížila cch´ ke „klasickým“ š´, přispěla k osobitějšímu projevu jejich tvůrců a především rozšířila jejich tematiku mj. o žánrové obrazy z venkova, filozofická zamyšlení nad životem nebo úvahy o osudech země, na jejíž správě se Su Š´ celý život podílel jako vysoký úředník ve shodě s tradičním pojetím úlohy čínských vzdělanců.

Zlata Černá

Inspirováni jeho básněmi vystavují:


Petr Hejcman
Miloš Kim Houdek
David Kuruc
Bára Veselá
Kateřina Vodňanská
Karel Vodňanský









Jakub Ječmínek
visí v Naivce

plakát


Jakub Ječmínek se narodil v roce 1977 v Kolíně. Od dob studia na místním Gymnáziu se věnoval psaní poezie, prostřednictvím které se snažil podat svědectví o životě mezi dvěma světy. Své psané výtvory však nikdy nepublikoval. Poezie byla přitom páteří jeho bouřlivého života v Kolíně, Praze a Plzni, kde mezi lety 2000-2003 studoval na PF ZČU psychologii a výtvarnou výchovu. Malbě se začal věnovat již kolem roku 1998. Během první pražské etapy, kdy se živil jako koordinátor reklamy na TV Nova, docházel na večerní hodiny malby k malířce Věře Šteflové. Tehdy začal i s fotografií a zkoušel různé výtvarné techniky. Nyní žije se svou ženou a dcerou v Kolíně a v Perálci u Litomyšle. Živí se jako obchodní cestující po Čechách a studuje pedagogiku na FF UK. Doposud vystavoval pouze dvakrát v rámci kolektivní výstavy Salón kolínských výtvarníků. Toto je jeho první samostatná výstava. V jeho současné tvorbě lze spatřovat dvě hlavní polohy. Jednou je figurální malba s prvky groteskní fantasy a skrytým sdělením. Druhou je abstraktní tvorba. V té můžeme nacházet snahu o nalezení harmonie tvaru a barvy jakožto prostředku k zachycení principů vnějšího a vnitřního světa. Samotný proces tvorby vychází spontánně z vnitřního života. Obrazy se samy rodí, zrají a čekají na své uskutečnění i několik let. Zachycují reálný život někoho něčeho někde...

Výstava nabízí výběr z děl z období mezi lety 2008-2012.




Fotografie z vernisáže výstavy







Draci

plakát


Draci jako mýtická stvoření provázejí lidstvo alespoň od dob, co se člověk naučil psát. Na úsvitu dějin Říše Středu pletl se drak pod nohy Matce člověka Nü-wa a ze záznamů z před pěti tisíci lety vyplývá, že již v té době má významnou pozici v kruhu mytologických symbolů. V indoevropské kultuře draci provází člověka od Sumeru přes Egypt a antické Řecko až po ztvárnění v náboženských textech. Zatímco však na dálném východě jsou draci spojováni zejména s dobrem a symbolizují moudrost i moc, v naší kultuře byli zejména nositeli pohrom a zla, se kterým je nutno se utkat či jej zničit. Výjimku pak v indoevropské kultuře tvořili zlatí draci, kteří byli symbolem čistoty a strážců pokladů, od zlatého rouna až po svatý grál. Dva propletené zlaté draky má ve znaku také město Kolín. Draci jsou zobrazováni na nejstarších dochovaných městských pečetích ze 14. století, ze kterých se dostali i na kolínský erb. Od loňského roku má pak znak města Kolína novou podobu od výtvarníka Stanislava Pokorného, jehož ztvárnění je ve spárech draka i značkou letošní výstavy.

Domníváme se, že letošní rok draka ve spojení s Kolínem, jako erbovním nositelem zlatých draků, probudil v mnohých lidech potřebu vyjádřit sílu pouta, které nás k těmto mýtickým stvořením váže. Zatímco tak tento rok někdo častěji usedá k hvězdářskému dalekohledu a hledá draka na obloze, v někom se probudila touha po psaní příběhů, někdo se snaží draky zachytit štětcem či okem fotoaparátu. Na již tradiční letošní prázdninové výstavě tak představujeme výtvarné práce různých kolínských i neusedlých autorů s jednotícím tématem draka.


PhDr. Miroslav Tyč






Co dospělí nevidí
fotografie dětí z Foto kroužku DDM Kolín

plakát


Fotografie a fotografové z Kolína mají dlouhou tradici a silný zvuk ve světě. Všichni ti slavní kolínští autoři někde a někdy začínali a vytvářeli si svůj osobitý styl a pohled na svět hledáčkem objektivu. Nyní Vám představujeme fotografie dětí z Foto kroužku při Domě dětí a mládeže v Kolíně, který vede Jitka Houdková.

Vystavují: Šimon Bednář, Kristýna Čápová, Matěj Hladík, Honzík Hrubeš, Jan Fanta, Michal Kliner, Anežka Králová, Vojtěch Ledvina, Filip Morstein, Martin Procházka, Štěpán Siksta a Radan Zugar.

Výstava navazuje na tradici prezentace fotografií shrnujících celoroční práci dětí. V minulých letech se konaly výstavy v Malé galerii Na Hradbách, Galerii Zásmuky a v Galerii knihkupectví Kosmas v Kutné Hoře.

I přes svůj věk mají tito mladí fotografové za sebou také mnohé úspěchy. Například v minulém roce obdržel Michal Kliner třetí místo za fotografii Kaštánkův podzim od Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Letos v dubnu v soutěži „To je hlína!“, jehož vyvrcholení s předáním cen proběhlo v Sovových mlýnech, obdrželi za své fotografie první místo Martin Procházka, druhé ve své kategorii si odnesl Vojtěch Ledvina a čestné uznání Štěpán Siksta. Ceny jim předal fotograf Jindřich Štreit.

S přáním příjemného pobytu mezi našimi fotografiemi přejí děti Foto kroužku Domu dětí a mládeže Kolín a já děkuji za přízeň rodičů i panu řediteli DDM Kolín, Luboši Votroubkovi.


Jitka Houdková, pedagog volného času



Fotografie z vernisáže výstavy








Cesta světla
autoři: Jiří Kočka, Jan Placák

plakát








Petr Hejcman
Noemova Archa

plakát


Před čtyřiadvaceti lety, 11. února 1988, vypukly ve správním středisku oblasti Stěpanakertu první nepokoje za připojení oblasti k Arménii, které přerostly v nevyhlášenou válku mezi křesťanskou Arménií a muslimským Ázerbájdžánem. Boje skončily v roce 1994 příměřím, ale mírovou smlouvu oba státy dosud neuzavřely. Šestiletá válka si vyžádala na 30 tisíc lidských životů.

Já jsem tuto dalekou cestu na Kavkaz podnikl v roce 2008 a 2009 spolu s dalšími devíti fotografy. Nepřijeli jsme sem řešit politickou ani ekonomickou situaci, pouze jsme zaznamenávali krásu a pohostinnost tohoto prastarého národa. Arménie jako první státní útvar na světě roku 301 n.l. přijala křesťanství jako státní náboženství.

Skutečnost přesáhla moje očekávání, vstřícnost lidí z Arménie a Náhorního Karabachu byla neuvěřitelná. Všude, kam jsme přijeli, naráželi jsme na srdečný zájem, místní lidé si považovali za čest nás pozvat do domu.

Z Jerevanu jsme zamířili jihovýchodním směrem, zastavili se na trhu zvířat a hora Ararat nám vytvořila doslova ateliérové pozadí. Arméni považují nevyšší horu Arménské vysočiny s 5137 m za svou, i když dnes leží v Turecku. Podle Bible někde na araratských horách přistála po potopě světa Noemova Archa.

Na svazích Malého Kavkazu žijí pastevci v plátěných stanech zvaní Jezidé – postel podepřená kameny, kamínka a výborná káva. Venku velmi opečovávaný sušený kravský trus do kamen a malí kluci pobíhající v oblečení Made in China, jinak samý kopec a kamení. Další zastávkou byl klášter Noravank. Tady jsem si připadal jako Japonský turista - cvak, cvak a frčíme dál. Za chvíli jsme zastavili nedaleko města Sisian. Zde je uprostřed pastvin kruh magnetických kamenů. Další klášter Tatev a potom dále do města Goris, zde jsme navštívili pekárnu. Vesnice Geghi a škola, kde ve třídě seděla pouze jedna žákyně a měla vlastního učitele. Marx a Engels stále na stěnách z dob Sovětského svazu, moc se toho nezměnilo.

Mohl bych tímto způsobem pokračovat ve vyprávění na dalších listech, ale papír fotografický Vám řekne určitě mnohem více. Krásné POKOUKÁNÍ.


Z našich cest byly vydány dvě knihy fotografií. Jsou k zapůjčení v Městské knihovně v Kolíně.

První nafocená v roce 2008 se jmenuje Starobylá země Arcach a ta v pořadí druhá Fotografové musejí být šílení aneb cesta do Arménie a do Náhorního Karabachu.


Petr Hejmcan


O výstavě vyšla reportáž na Diginávsi.







Josef Švarc
Poezie barev

plakát



* 22. 9. 1952 v Kolíně
1968-1973 Střední průmyslová škola grafická v Praze
1991 založil vlastní výtvarné DTP studio s manželkou Milenou v Polepech u Kolína, zde také žije a tvoří
2002 členem Středočeského sdružení výtvarníků Unie výtvarných umělců ČR

S nástupem nových společensko politických změn po roce 1989 se vytvořily nové možnosti pro vznik podnikatelských subjektů všeho druhu. Mimo jiné došlo tak ke vzniku stovek nových DTP studií, které se zaměřili na uspokojování deficitního prostoru v reklamě a propagaci firemních výrobků nově etablovaných menších i větších výrobců. Pokud se tak stalo ve spojení s výtvarnou invencí nebo uměleckou originalitou vyšší kvality, podařilo se realizovat celou řadu zajímavých polygrafických produktů, které měly význam pro estetizaci společnosti. Mezi nejvýznamnější dopady této umělecko-průmyslové činnosti na poli užité grafiky patřilo, že velkou částí byly úpravy knih a tiskovin určených pro děti a mládež.

S tím souvisí úzce také vztah knižní grafiky a ilustrace. Málokdy se stane případ tak ideální, aby v jedné osobě byly spojeny schopnosti grafika a ilustrátora zároveň. Takové excelentní schopnosti se projevily v historii českého výtvarného umění v míře nejsvrchovanější snad jen u několika málo osobností jako byli např. Josef Váchal, Vojtěch Preissig, František Muzika, Josef Čapek a několika málo dalších. Přesto není zřídkavým faktem aby se v dnešní době dalo o reklamní a užité grafice dalo mluvit jedním dechem jako o bezinvenční. Není tomu tak ale v případě Josefa Švarce.

Josef Švarc vystudoval v letech 1968-1973 Střední průmyslovou školu grafickou v Praze. Dostalo se mu brzy možnosti nabytých vědomostí z oboru polygrafie zužitkovat během své následující dlouholeté praxe grafika a výtvarníka v Obchodních tiskárnách v Kolíně. Samostatná etapa jeho výtvarného života začíná v roce 1991, kdy založil s manželkou Milenou v Polepech u Kolína vlastní grafické studio a věnuje se především užité grafice a designu – zvláště ilustraci, knižní úpravě a reklamní grafice. Ani předtím ani pak ale neopustil disciplíny volné tvorby - kresbu, grafiku a malbu, ať už olejem nebo akvarelem.

Dotváření a umocnění atmosféry literární předlohy se naplňuje u Josefa Švarce jeho autorskou emocionalitou a přizpůsobivostí poetickému dětskému vnímání světa a hledání pozitivně-optimistických estetických obsahů, které podporuje i zvolená technika akvarelové malby. Akvarel, který je Švarcovou hlavní technikou a výtvarnou doménou nabízí díky své schopnosti vyjádřit barevné jemnosti v ploše i detailu přesně to, co poetika dětské ilustrace vyžaduje. Onu příznačnou snivost s příměsí abstrakce v oblasti představ, onu možnost polidšťování světa konfrontací mezi reálným světem a světem imaginace.

Postavy a obrazy Švarcova světa jsou schopny žít samostatně vedle své literární předlohy, nejsou však samoúčelné a podávají čtenáři příběhů pomocnou ruku a přibližují mu děj se stejnou narativitou jako samotný text. Narativitou tentokrát vizuální, nenásilnou, kultivující a přispívající k estetické gramotnosti.

Vybavíme-li si rysy Švarcových akvarelů bezděky se nám vynoří z paměti akvarelové ilustrace jiného našeho ilustrátora Mirko Hanáka (1921-1971), spjatého pevně s popisy příběhů zvířat a světa přírody. Je možné že toto napětí mezi všedním světem naším a světem nejčistších estetických obrazů vlákalo do své pasti i Josefa Švarce. Podobně jako Hanák se brzy koncentroval na techniku akvarelu po vzoru starých japonských nebo čínských mistrů, kdy malba byla vyjádřením prchavosti zážitku a kdy kaligrafie byla jiným vyjádřením životní filosofie, soustředění a vnitřní kontemplace. V dnešním světě může být zároveň i výrazem niterné obrany zachování čistých mravních hodnot duševního světa. Josef Švarc se vědomě k Mirko Hanákově odkazu nehlásí, ale je nutná poznámka o jiném zdroji, který jistě Švarcovy malby zasáhl a tím je fantazijně pohádkový lyrismus a okouzlení dívčí tváří a nahým ženským tělem u malíře Oty Janečka (1919-1996). Švarc podobně inklinuje k vyhledávání poetiky, která je schopna oslovit stejně tak dítě jako i dospělého a tento charakterový rys se z jeho díla prakticky nikdy nevytrácí.

Malba i ilustrační tvorba Josefa Švarce prošla vývojem. Od ranného svého období hledání vlastní kombinované techniky až k akvarelu s brilantním vedením štětce. Přesto, že jsem uváděl formální příchylnosti a vazby k jiným našim ilustrátorů dopracoval se Josef Švarc vlastní cestou ke svému osobitému a autonomnímu uměleckému názoru a vyjádření, které používá jak pro ztvárnění témat vážných, tak pro ilustrování literatury dětské. Jeho olejomalba, dříve pastózní a hutná, je dnes ovlivněna dlouholetou zkušeností s akvarelem a proniká do ní ona příznačná lehkost a světlost koloritu. Netvoří snad jen jedinou technikou akvarelu, ale i kolorovanou perokresbou, někdy i kombinací kolorování a dotváření ilustrací v počítači.

Užitá grafika a design kterým se zabývá v DTP studiu a digitalizovaný obraz ve své preciznosti do jisté míry způsobil i snahu precizovat podobu volné tvorby. Grafické návrhy logotypů, etiket, obalů, katalogů, kalendářů, reklam, knižních titulů apod.

Největším tvůrčím zájmem Josefa Švarce je dětská ilustrace. Ilustroval knihy pro Albatros nebo pro nakladatelství Junior např. České pohádky Boženy Němcové (2007), Bubu už se nebojí Zuzany Šmerglové (2002) nebo sérii titulů pro nejmenší Jak to chodí na stavbě (2004), Jak to chodí u hasičů (2005), Jak to chodí na letišti (2004), Jak to chodí na statku (2005), Jak to chodí v přístavu (2004) a další. Zdařile také realizoval své ilustrace a obrázky pro děti na stěny dětského chirurgického oddělení v kolínské nemocnici.

S manželkou vytvořil a vydal některé knižní tituly vlastním nákladem, jako například obrázkové jazykové publikace pro děti: Angličtina dětem (1991; reedice 1993, 1996, 1998, 2000), Němčina dětem (1993; reedice 1997), a Francouzština dětem (1994), Pracovní sešit (1994), kde jsou ve dvanácti lekcích základy angličtiny, Česko-anglická pexesa (1994), sady novoročních blahopřání atd.

Vzhledem k požadavkům své profese se věnuje poslední dobou i fotografii, která je rozšířením jak nabídky jeho studia ale zároveň je další možností výtvarného vyjadřování. Výstavní činnost Josefa Švarce není častá, nejvíce času věnuje užité grafice a ilustrování knih. Jako člen Středočeského sdružení výtvarníků UVU se od roku 2002 účastní členských výstav více méně pravidelně. Vystavuje i samostatně. V letech 1998, 1999 (Galerie v zahradě), a 2000 uspořádal výstavy společně s dcerou Zuzanou a synem Janem. Vystavoval také například v Kolíně, Kouřimi, Praze, Českých Budějovicích, Rožďalovicích, Českém Brodě, Rakovníku, Liberci, Chomutově, Berouně, Kladně, Bratislavě, Wroclavi, Moskvě a Frankfurtu nad Mohanem.


Mgr. Aleš Rezler



Fotografie z vernisáže výstavy

Josef Švarc diváci





Krajinou čínských básníků
Wei Čuang

plakát


Pocházel z vážené rodiny významných státníků a básníků, ale narodil se již do jejich velmi zchudlých poměrů. Navíc již v raném mládí osiřel a dospívání tak prožíval ve velké bídě. Přesto se mu později podařilo složit státní zkoušky a postupně zastával vyšší a vyšší funkce u císařského dvora. Neklidná doba, v které žil, jej však během jeho života dostala do různých částí země, až se nakonec usadil v odštěpeneckém státu Shu a v jeho hlavním městě Chengdu, ve vysoké dvorské funkci i v chýši po Du Fuovi prožil poslední část svého života.

Jeho literární tvorba, to byly zejména kratší lyrické básně i epické příběhy o dávně slavné minulosti i dějinné současnosti. Byl též jedním z prvních velkých autorů písní ci. Jeho nejznámější básní je pak epická báseň Píseň ženy s Qin.

Výstava, kterou Vám v naší galerii předkládáme, je sestavena z výtvarných prací několika autorů inspirovaných čínskou poesií i českými parafrázemi tohoto výsostného básníka.

Miroslav Tyč

Jiřina Břicháčková
Petr Hejcman
Miloš Kim Houdek
Jakub Ječmínek
David Kuruc
Kateřina Vodňanská







Výtvarná skupina Terč
Pět ran do čepice

plakát


Základem vzniku výtvarné skupiny „Terč“ byl fakt, že přibližně v roce 1980 na výstavě „Malíři okresu Teplice“, konané v duchcovském zámku, tam co dožil Casanova, visely vedle sebe obrazy Eduarda Vacka a Pavla Kremla (aniž by se ti dva navzájem znali) a kupodivu se jim navzájem jejich práce líbily. Následovalo seznámení, několik návštev restaurací a do sestavy přibyl Emil Pejša, malíř a řezbář. Společná výstava byla na spadnutí, ale zasáhla vyšší moc.Ukázalo se totiž, že přívod el. proudu do výstavní síně překousaly myši. Jen bůh a jistý archiv ví.... Činnost „Terče“ byla přerušena tím, že na Eduarda Vacka upadlo podezření, že svoji patafyzickou činností znesvětil „budovatelské úsilí pracujícího lidu“ a to se potvrdilo, neb byl odsouzen na rok do vězení. Tím vstoupil do dějin umění, patrně celosvětových. Následovalo období temna. V roce 1990 společně v Krušnohorském divadle vystavovali Pavel Kreml a Eduard Vacek a zhruba od té chvíle se dá mluvit o vzkřísení „Terče“. Skupina se rozrostla a metastázovala do různých míst (Prahy, Rakovníka, Jižních Čech), základ ale zůstává v Teplicich.


Pavel Kreml

Ivo Medek - Kopaninský
Pavel Kreml
Petr Kuranda
Václav Lukášek
Emil Pejša
Eduard Vacek

Plánek umístění a cen jednotlivých děl.



Fotografie z vernisáže výstavy

Ivo Medek - Kopaninský a Miroslav Tyč Pavel Kreml





Portrét

plakát


Portrét, přítomnost člověka nejenom před, ale i za a v. Má/me přemýšlet?, je to nutnost či záměr?, uvidíme myšlení?, okno duše bez oka? Je zobrazení člověka ať již v pravdě popisné nebo Munchovsky křičící otázkou vidění věrnosti nebo víry? Co by na to asi řekli islamisté? A co na to Jindřich Chalupecký?: „Autokritika umělce začíná od jeho pracovní metody. Pracuje asi nějakým špatným způsobem, jestliže ho jeho malování a sochaření odvádějí od jeho vlastní umělecké zkušenosti nebo nedovolují-li mu ji postihnout v její úplnosti a závažnosti. Potřebuje tuto metodu revidovat, možná vůbec odložit. Jeho metoda mu dokonce předepisovala téma. Byla taková, že mohl dobře malovat přírodu a její dění. Moderní umění je z největší části krajinářství – realistické, expresionistické, abstraktní. Dokonce i lidská postava je pro ně krajinou. Ale zpodobit člověka jakožto člověka s jeho činy a díly, k tomu bude třeba nového postupu. Umělec musí opustit nádherný a oslnivý sloh, ke kterému moderní umění dospělo. Musí být velmi skromný. Bude se muset vrátit do trojrozměrného prostoru. Bude muset znova zjišťovat, co v něm vlastně je. V posmrtné masce bývá pravda, která chybí nejskvělejší rodinovské modelaci: ne už syrový kus kosmické hmoty, láva a sval, ale tento člověk, sám a jediný, jaký se dožil své smrti. Reportážní momentka dokáže odhalit neuvěřitelné: skutečnost samu. Bude možná třeba zanechat dokonce vůbec zpodobování a hledat způsoby, jak ukázat skutečnost v její holé přítomnosti.“


Miroslav Tyč







Petr Soukup
Cesty za hudbou

plakát


Narodil jsem se v roce 1980 v jižních Čechách a žil v Sedlici a Blatné. Blatná byla město mých fotografických začátků a jako člen blatenského fotoklubu Kamfo jsem získával zkušenosti s různými fotografickými technikami a zúčastnil se několika výstav a soutěží. Při studiu stavební fakulty VUT v Brně jsem se začal vážněji zabývat reportážní a dokumentární fotografií, zvláště z hudebního prostředí. První samostatnou výstavu reportážních fotek z koncertů jsem měl v létě 2000 na zámku v Telči a poté následovalo několik výstav v Kolíně a Přelouči. Od roku 2004 žiji v Praze a pracuji pro firmu Bellus. Částečně fotografuji pro časopis o šití Švadlenka, věnuji se textilnímu designu a grafice a textilní technologii. Zároveň se občas vrátím k reportážní fotografii, kdy spolupracuji s hudební skupinou Fleret nebo s vizovickou likérkou Rudolf Jelínek.

Nejen zloději, ale i fotografové se často a rádi vracejí na místa svých činů. Proto, když mi byla nabídnuta možnost vystavit fotky v galerii Naivní anděl, rád jsem přijal. On to není jenom návrat na místo mé druhé kolínské výstavy, ale i tematicky navazuji u části vystavovaných fotek na své starší záběry zákoutí a architektury tohoto inspirujícího města. Avšak dvě třetiny představovaných fotek ukazují mé fotografické cesty podniknuté během předchozích deseti let po festivalech, koncertech a hudebních klubech. Až na výjimky to nejsou fotky statické, aranžované, ale momentky zachycující emoce a atmosféru vystoupení.


Petr Soukup







David Kuruc
Zrcadlo duše

plakát


Motto: „Je lepší malovat obyčejné věci neobyčejně, než neobyčejné věci obyčejně.“

Maluji již 10 let. Maluji ze srdce a pro lidi. Nejsem v oboru nijak vzdělán, nicméně mi malování pomáhá oprostit se od strastí, které s sebou přináší duševní onemocnění, se kterým se potýkám. Inspirují mě lidi. Rád maluji na jejich přání. Jestli se mi to daří či nikoli, nechávám na samotném uvážení každého člověka. Největší poctou pro mě je, pokud moje obrázky zanechají v lidech nějaký pocit – ať už kladný nebo záporný…

Fokus Mladá Boleslav, středisko Kolín je občanským sdružením, které poskytuje komplexní rehabilitační program lidem s duševním, zejména psychotickým onemocněním. Činnost Centra sociální rehabilitace Kolín je zaměřena na pomoc a podporu při opětovném získávání sebejistoty, na obnovu a zdokonalování sociálních dovedností a v neposlední řadě na smysluplnou náplň volného času. Klientům se nabízí možnost terapeutické dílny, volnočasových aktivit, ale i individuální práce s klientem a poradenství. Služba je podpořena z OP LZZ a z prostředků Individuálního projektu Středočeského kraje.

Více info na kolin@fokus-mb.cz a www.fokus-mb.cz




Fotografie z vernisáže výstavy










Miloš Kim Houdek
Literátská grafika

plakát


Kim Houdek ve svých výtvarných pracích, jež nazývá literátská grafika, projevuje schopnost oprostit mysl od iluze, která je v evropské tradici vyhrazena pojmu Já. Toto Já, neoddělené od vědomí sebe sama, neustále zrcadlí, reflektuje a posuzuje věci viditelného světa, považují buddhisti za hlavní překážku na cestě ke skutečné kontemplaci; a je známo, že teprve člověk, jenž je schopen uvolnit toto vžité těžiště své osobnosti, aby jím mohla proudit vnitřní síla duše, může sjednotit svou mysl s celým světem, stát se květem, horou nebo letícím ptákem. Já, zbavené přeludu karteziánského konceptu myšlení, jenž odděluje subjekt od objektu, se může stát otevřeným místem pro duchovní stav jednoty s universem. Soubor autorových kaligrafických grafik a fotografií je založen na součinnosti pozorného vnímání, vcítění a myšlení. Někdy překážíme sami sobě a pak se zbytečně ptáme, proč nás svět míjí. To, že se cítíme svobodní a schopnost pozorné otevřenosti k přírodě a k lidem jsou spojité nádoby. Pozornost znamená to, že spatřujeme každý detail kolem nás, místo abychom věci roztržitě míjeli. Pozornost v nás prohlubuje i dar vidět, co se děje zde a nyní na horizontu souvislostí a spolubytí. Pokud jde o věci výtvarných forem je Kimova literátská grafika svým způsobem neambiciózní, pro autora je důležitý především osobitý kresebný grafický a fotografický výraz, v němž se projevuje pozornost pro nepatrné proměny, které ukazují v zastavené chvíli výtvarného gesta význam básnictví jako zjevení zázračné dimenze bytí v každodenním životě.


Věra Jirousová





Roman Pech: "Ultima Thule"

plakát


Roman Pech se narodil 9. července 1975 v Praze. Svým původním vystudovaným oborem elektrotechnik se nikdy neživil. Po studiu v roce 1994 nastoupil jako redaktor regionální televize a po dvou letech začal pracovat jako redaktor a kameraman na TV Prima, kde pracuje dosud. Při jeho cestách po světě ho nejvíc okouzlil ostrov ledu a ohně Island, kam zavítá několikrát ročně na fotografické výpravy s přáteli. Tam také objevil kouzlo ledu, polární záře a ohně v podobě činných sopek. To je konec konců vidět i na fotografiích, na kterých se právě tato tři témata objevují nejčastěji. Pro výstavu zvolil spíše krajinné celky, které nejlépe vypovídají o nespoutanosti netknuté islandské přírody. Kromě fotografování přírodních scenérií se autor věnuje také portrétu a občas i aktu. Se svými díly se zatím nezůčastnil žádné fotografické výstavy, tato je tedy jeho premiérou.




Fotografie z vernisáže výstavy










Krajinou čínských básníků
Tu Mu

plakát


Tento významný básník tchangského období by se mohl zvát člověkem protikladů. Ač pocházel z rodiny významných císařských úředníků, své mládí prožil v bídě. Ač i on brzy po složení státních zkoušek taktéž zastával významné úřednické posty, žil více než bujným životem. Přestože je nejvíce znám pro svá milostná až erotická čtyřverší, je též autorem skladeb prosazujících konfuciánské hodnoty. Tu Mu byl básníkem kontrastů, osobou v pravdě lidskou, jež dokázala plně ctít povinnost, ale též nepřebernými doušky lokat krás života. Byl odpovědný vůči své rodině, obci, ale též vůči svým duševním i fyzickým chtěním. Vyvolejme toto pokušení a nutnost zároveň i v sobě….


Vášeň tak hluboká,
a přece nic nedáváme znát.
Nad zvonícími poháry
na rtech nám hasnou
prázdné úsměvy.
I svíčka má srdce
a lituje,
že se loučíme.


Přejeme příjemné shledání s inspirací vytvořenou i vlastní.





"Krajina ve městě - Město v krajině"

plakát


Proplétá-li se krajina do města živelně, potřebou či cíleně bychom se mohli asi dlouho přít, chtěli-li bychom, a od každého by nám jistě na konec zbyl větší či menší kousek, ale premisou nám zůstane faktičnost té vyřčené duální existence – město je v krajině a krajina je ve městě. Zatímco dřívější oddělování krajiny a města se odehrávalo spíše pro potřeby ochrany či ohrazení hranic a majetku, dnes jsou jako důvod používány rozličné formy smyslných i nesmyslných myšlének a nástrojů. Někdy toužíme po troše té zeleně uprostřed betonu, někdy po troše truhlíkové karotky pro zpestření jídelníčku, často vytváříme méně či více souvislé travnaté a keřovité pruhy, protože udělat chodníky by vyšlo mnohem dráž (nemluvě o potřebě je často znovu rozkopat), někdy vytváříme zelená místa odpočinku, aby bylo možno chlubiti se svým centrál párkem a nemálo využíváme zeleného i jen pro ohrazení čehokoli. Přesto všechno nedůtklivé, sarkastické a milovníkům fysis ne zrovna příjemné splývání krajiny v město je ten vztah už tak hluboký a tak dlouhodobý, že rozlišování už je více na bázi fyzické. Proč tedy nehledat na tom vztahu a nevytěžit z něj to přátelské a inspirující. Navíc vedle mnohých špatných soužití dá se najít i mnoho kousků sounáležitosti, jež více než pobízejí k obrazotvornosti lidské či jsou zkrátka jen ku prospěchu obou dominant.

Výstava „Krajina ve městě – Město v krajině“ je z dalších prázdninových projektů, které se snaží pod křídly mnoha vrstev několika autorů nalézt různé náhledy na společné téma. Ač je to výstava zejména o Kolínu jako o tom konkrétním městě v té konkrétní krajině, naleznete zde mnoho náhledů i odjinud. Dominantním tématem není konkrétní krajina či město, ale konkrétní vztah. Snad se Vám bude alespoň některý z náhledů zdát ku prospěchu Vaší obrazotvornosti i vztahu ke vztahu.

Dr. Miroslav Tyč





"60"

plakát


Šedesát! Co to je za číslo! Zdvojnásobili kuře?! V Kolíně?, v galerii?!

Ne.... Šedesát, to je trochu čínské mystiky, trocha dřeva, ohně, země, kovů a vody i dvanáct znamení zvěrokruhu, jin a jang, trocha i-ťingu a hexagramů, šedesát krát jedna i pět tuctů, před šedesáti lety bylo objeveno 97 berkelium a Bohumil Hrabal se seznámil s Vladimírem Boudníkem, šedesát bylo Immanuelu Kantovi, když začal psát o základech metafyziky mravů, šedesát je vteřin v minutě, v šedesáti už se dávno nechodí do důchodu, ale šedesátkou nekončí život. Šedesát, to je ale hlavně šedesát autorů za šest let v Galerii Naivní anděl. První šedesátkou začíná další šedesátka výstav a autorů.

Nechceme však vzpomínat slovy, ale obrazem. Galerie si dala do vínku sbližovat prostředí čistě výtvarné a hrubě lidské. Přiblížit krásu obrazů každodennímu lidskému vnímání. Zasadit do mozaiky obrazotvornosti netušené střípky, jež mohou iniciovat zostření vidění a přispět tak k inspirativnějšímu životu a prožívání. Za nás i za sebe, ale hlavně Vám k upomenutí inspirativních vzpomínek vystavuje šedesát autorů.

Za Polabský Zlatý pruh a Petra Zadáka děkuje za přízeň Galerii Naivní anděl a umění
Dr. Miroslav Tyč




Lubomír Fleisig:
"Lidé z Lamalery"

plakát


Lubomír Fleisig *1958 – Kolíňák, cestovatel, fotograf a vodák

Reportážní a sportovní fotografii se věnuje již řadu let jako amatér, ale v posledních letech dodává své fotografie jak se sportovní tématikou, tak i ze svých cest po světě prostřednictvím agentury do řady časopisů a periodik.

Během posledních let procestoval s fotoaparáty na krku Jihovýchodní Evropu, Střední Východ, Latinskou Ameriku, Severní Afriku a naposledy v dubnu a květnu roku 2009 i Indonésii s potápěčskou expedicí ALOR 2009.

Takže měl jako nepotápěč dost času dostat se na pevninu a seznámit se s životem domorodých osad rybářů žijících na ostrovech východní Indonesie - ostrovech Flores, Pantar a hlavně mezi velrybáře na ostrově Alor.

Je to poslední místo na světě, kde se loví velryby pomocí malých dřevěných člunů a bambusových harpun. O zdejších velrybářích se zmiňuje již jistý portugalský dokument z roku 1624. Lov velryb tu každopádně existoval nejméně 200 let před připlutím amerických a anglických velrybářských lodí začátkem 19. století. Lamalera má dnes kolem 1500 obyvatel, kteří neloví jenom velryby (vorvaně, kosatky, kulohlavce), ale také rejnoky, delfíny, žraloky, želvy nebo kapustňáky. Jen jeden druh je nedotknutelný - plejtvák obrovský. Pro vesničany je posvátný, podle legendy totiž na svém hřbetě přivezl první lid do těchto míst z ostrova Sulaawesi (Celebes).

Tito krásní a takřka civilizací nezkažení lidé, jejichž tvrdý život v souladu s přírodou se Vám dnes pokouší na několika fotografiích ukázat, mu přirostli k srdci tak, že se za nimi hodlá určitě vrátit.

V letošním roce 2010 na přelomu února a března navštívil v rámci svých fotocel několik přírodních rezervací v rovníkové Africe a na příští rok plánuje a podílí se na přípravě a organizaci fotoexpedice Peru 2011.




Fotografie z vernisáže výstavy

Lubomír Fleisig a Miroslav Tyč





Jean-Noël Desoulle a Monika Pravdová:
"Setkání"

plakát


Výstava fotografií francouzského novináře Jean-Noël Desoulle a redaktorky Obzorů Kutnohorska měla premiéru v Horní kapli Kostnice v Sedlci v Kutné Hoře, kde byla instalována od 12. 8 do 20. 9. 2009. Byl to první společný projekt autorů a vlastně první skutečné setkání po tříleté korespondenci prostřednictvím internetu. Jean-Noël přijel i s rodinou a během čtrnáctidenního pobytu navštívil řadu míst Kutnohorska i Kolínska.

Jean-Noël Desoulle (*26. 12. 1967 Saint-Lô, Francie)

Vystudoval žurnalistiku a fotografii v Paříži, novinářem je více jak 19 let, pracuje pro francouzské vydavatelství, pro několik francouzských magazínů a regionálních novin. V současné době se svým týmem připravuje nový magazín, jehož bude šéfredaktorem a který začne vycházet ještě v letošním roce. Fotografii se věnuje od svých 15 let. Ve své volné tvorbě se věnuje přírodě, významným architektonickým objektům a portrétům. Se svou ženou Veronique má čtyři syny. Inspiraci pro svou tvorbu nachází v klasické hudbě, jazzu. Má rád historii, literaturu a starou skotskou whisky. Raději než život ve velkoměstě preferuje život v malém městě blízko přírody a moře, jehož proměny zachycuje na svých fotografiích.

Monika Pravdová (*2. 9. 1968 Kutná Hora, ČR)

Po absolvování gymnázia a nástavbového studia na SZŠ v Praze vystudovala Lidovou konzervatoř v Hradci Králové – obor fotografie. Šest let pracovala jako fotografka a později i redaktorka Kutnohorského deníku. Po třetí mateřské dovolené nastoupila do redakce Obzorů Kutnohorska, kde pracuje doposud. Ráda zachycuje proměny krajiny, která ji učarovala. Má ráda klasickou hudbu, hru na klavír a rozmanité řemeslné techniky s přírodními materiály. S manželem Eduardem má dvě dcery a jednoho syna.




Fotografie z instalace výstavy









Po Ťü-i

plakát


Básník tchangské dynastie Po Ťü-i žil mezi lety 772 až 846 a patří nejenom k nejvýznamnějším básníkům této epochy, ale k největším básníkům Říše Středu vůbec. Kráčeje ve stopách své úřednické rodiny, získal postupně několik titulů, které jej předurčovaly k dráze dvorského zástupce. Pro své reformní postoje, které se záhy dostaly do rozporu s vlivnými klikami státní správy, sice strávil většinu úřednického života v nepříliš významných pozicích či provinciích, ale o to více se mohl věnovat a věnoval vlastní literární tvorbě i kritice jiných básníků.

Rozsáhlé literární dílo, které po sobě zanechal se primárně dělí na dvě části. Do prvé skupiny patří kratší básnické útvary příležitostné lyrické poesie a do druhé pak lyrickoepické písňové skladby, jež se obsahově kriticky dotýkaly zejména politických témat. Po Ťü-i pak usiloval především o jazykovou srozumitelnost a harmonickou melodičnost svých básnických textů, což je i pro dnešek jeho nejsilnější odkaz.

Výstava, kterou Vám v naší galerii předkládáme, je sestavena z výtvarných prací několika autorů inspirovaných čínskou poesií i českými parafrázemi tohoto výsostného básníka.

Miroslav Tyč



Fotografie z vernisáže výstavy

Petr Hejcman





8. FOTOGRAFICKÝ FESTIVAL FUNKEHO KOLÍN 2009
STOPY ZÁZNAMY
(POD) VĚDOMÝ ZÁZNAM
V Galerii Naivní anděl vystavuje své fotografie Anna Gutová
www.funkehokolin.com

Anna Gutová: "Ztracená místa"

plakát

Anna Gutová


Anna Gutová (*1977, Rokycany)
"Místa ztrácející se ve světle.
Co potřebuje světlo ke svojí existenci."

Fotografie Anny Gutové ze souboru Ztracená místa nespojuje ani čas, ani místo jejich vzniku, pocházejí z cest po různých místech v různých zemích Evropy. Autorka jimi prochází, projíždí, a na okamžik se v nich zastavuje. A její snímky spojuje právě to, že vypovídají o čase zastavení, jsou záznamem prchavého setkání s krátce nato ztraceným místem.

Krajina na fotografiích Anny Gurové je opuštěná, bez lidí, patrné jsou v ní jen stopy jejich činnosti. Určitost námětu je omezena na minimum, nevíme, kdy a kde mohl být snímek vyfotografován. Autorčiným subjektivním vkladem je pocit osamoceného pozorovatele, diváka, který na okamžik utkví pohlede na výseku světa kolem sebe, osobní prožitek z kouře pozorovaného na horizontu, v pohledu na ležící krávu, plazícího se hada nebo jen z mihnutí se patníku při cestě, a tento prožitek není vázán na další podrobné informace o době a místě vzniku fotografie...

Naďa Kováříková

andu@6ut.cz






Jiřina Břicháčková: "Momenty"

plakát


Jiřina Břicháčková se narodila 17. července 1980 v Praze. Absolvovala soukromou mistrovskou školu uměleckého designu v oboru šperk a design, následně vystudovala Religionistiku na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Výtvarné činnosti se samostatně věnuje od roku 1998, v té době začala vyučovat v ateliéru Ars Pueris. Během studií pracovala také jako asistent produkce při výrobě reportáží pro komerční televizní společnost a zpracovávala zakázky od různých reklamních agentur. Po absolvování VŠ začala pracovat jako pracovník v sociálních službách v nízkoprahovém klubu Husita na Žižkově, kde se také věnuje vedení výtvarných dílen. Pořádá workshopy se zaměřením na malbu, kresbu, batiku a smalt. Ve svém ateliéru vede soukromé výtvarné kursy pro dospělé zaměřené nejen na arteterapii ale i na praktické potřeby účastníků.

Ve vystavování svých děl je teprve na počátku, účastnila se zatím pouze dvou společných výstav, v listopadu 2004 v galerii 14 se šperky a v únoru 2009 v galerii Souterain v Praze.

Hlavní autorčin směr je zaměřen na prolínání barev a nálad, při přípravě na první výstavu obrazů však vytvořila s nadsázkou a humorem i obraz „kdo s koho“, který měl překvapivý ohlas. Z tohoto důvodu se tomuto humornému tématu začala věnovat více.


Plánek umístění a seznam cen jednotlivých děl.



Fotografie z vernisáže výstavy

Jaromír Jíra Miroslav Tyč, Jiřina Břicháčková hosté





"Středověká opevněná sídla Kolínska"

plakát


Hrady, tvrze a městská opevnění patří nejenom k masově nejoblíbenějším středověkým památkám, ale jsou i nejhmotnějším“ dokladem našeho kulturního dědictví. I středověká opevněná sídla Kolínska patří mezi takové památky, avšak, a to přes jejich značný počet, jsou široké veřejnosti velmi málo známy. Výstava, kterou Vám nyní představujeme, má pak tedy sloužit nejenom k předvedení jejich starověké krásy i představení zašlé historie, ale je také pokusem poukázat na jejich četnost i význam a upoutat tak pozornost lidu.

Inspirováni opevněnými sídly vystavují:


Vladimír Císař
Josef Čáslava
Marcela Danihelková
Petr Hejcman
Miloš Kim Houdek
Jitka Houdková
Zdeněk Kazda
Miroslav Machotka
Kateřina Vodňanská
Karel Vodňanský

Plánek umístění jednotlivých děl.




Fotografie z vernisáže výstavy

Miroslav Tyč





Vladimír Císař: "Intimní krajiny"

plakát


Narodil se v roce 1960 v Kutné Hoře. Po absolvování kutnohorského gymnázia studoval na Filozofické fakultě UK v Praze. Po promoci v roce 1984 učil na SOU ve Zruči nad Sázavou, na SPŠ v Kutné Hoře a v Čáslavi a od roku 1990 do roku 2007 na Gymnáziu Kutná Hora (český jazyk, dějepis a výtvarnou výchovu). Poté působil jeden rok jako dramaturg v Městském Tylově divadle v Kutné Hoře. Nyní učí na ZŠ Kutná Hora – Žižkov.

Výtvarné činnosti se věnuje od dětství. Kromě kreslení a malování se také věnuje návrhům plakátů, divadelních kostýmů, scénografii, nástěnným malbám a také ilustraci (např. knihy Kutná Hora literární).

Má za sebou řadu výstav, např.:
1984 Vysokoškolská kolej UK v Praze
1986 Zruč nad Sázavou (zámek)
1987 Suchdol, Čechtice
1988 Zruč nad Sázavou, Ledeč nad Sázavou
1989 Zbraslavice
2005 Uhlířské Janovice
2006 Čáslav
2007 Kolín, Zásmuky, Uhlířské Janovice
2008 Čáslav

Na výstavě je 10 akrylových maleb a 10 akvarelů. Námětem obou skupin je příroda, krajina, a to spíše malé krajinné celky (skupiny stromů, cesta, tůň...) Zásahy člověka v krajině jsou patrné jen výjimečně, spíš krajinu dotvářejí. V malbách je patrná inspirace krajinářstvím 19. století (romantismem i secesí), avšak autor se pokouší uchopit téma modernějším, úspornějším způsobem.

Vladimír Císař





"Den Země"

plakát


Arton

Karel Trinkewitz
Jiří Valoch

D.I.V.O institut (www.divoinstitute.org)

Zdeněk Vodrážka
Jolana Havelková
Zdeněk Kubík
Kateřina Zvelebilová
Sonja Divo-Vectomov
Mark Divo (LUX)
Kateřina Vodňanská
Miroslav Machotka
Jaroslav Beneš
Michael Panoch
Biopo + Unkraut (CH)
Mirlekid + Nara (CH)
Hana Richtrová
Bo Wahlén (SE)

Malá galerie Na Hradbách

Pavel Dykast
Jiří Havel
Jan Hokeš
Jitka Houdková
Tomáš Macek
Alfréd Schubert
Miloš Kapoun
Michal Spišák
Petr Hejcman
Vít Klouček
Pavel Mojžíš
Jiří Kočka

Galerie Naivní anděl (www.pzp.unas.cz)

Jiří Voves
Zdeněk Kirchner
Sonja Vectomov

Minigalerie U Zlaté štiky (www.uzlatestiky.cz)

Miloš Kim Houdek



Fotografie z vernisáže výstavy

Zahájení na lodi Kolinea Malby okamžiku od Dominika Nováka
Kapitán lodi křtí CD Umění čtyř nápojů Věra Jirousová předčítá básně Viktorie Rybákové






Jitka Semotamová a Drahomír Stulír: "Lidé v Zemi"

plakát


Jitka Semotamová (*13. července 1985, Brno)

Po ukončení základní školy nastoupila na SOU obor elektromechanik silnoproudých zařízení. V průběhu studia se začala věnovat divadlu a tvorbě choreografií pro pohybové divadlo Cyranovy boty - Integra. Její choreografie se zúčastnily Festivalu Jiráskův Hronov (2006) a mezinárodního festivalu divadel s hendikepovanými v Lingenu (Německo 2008).

Od roku 2005 studuje na MU. Působí na katedře speciální pedagogiky a výtvarné výchovy.

Od roku 2002 se věnuje taktéž černobílé fotografii. Fotí na analogový fotoaparát Nikon F80 a fotografie si vyvolává sama.

Ve fotografii (i choreografii) si ráda pohrává s tématy, motivy, detaily. Z fotografií skládá tématické soubory. Např. V Tichu (výstava 2009 galerie Starý pivovar v Brně), Džagelit (výstava 2007 v galerii Lužánky) linie v krajině, konstrukce, odraz, v hrách, meny apod.

Vystavované fotografie vznikly ve spolupráci s Tomášem Rybníčkem. Vznik fotografií byl inspirován ze společného projektu galerijní animace v Brně nazvané Dotyk světla. Hlavními motivy jsou igelit, světlo a lidské tělo v stínohře.

jsemotamova@gmail.com



Drahomír Stulír (*17. dubna 1984, Brno)

Po základní škole vystudoval ISŠ automobilní v Brně. V roce 2004 začal spolupracovat s fotografem a pedagogem Janem Suchardou v soukromé brněnské fotografické škole Photogenia, současně s tím pracoval jako skladník v autodílně. V roce 2007 byl přijat na Institut Tvůrčí Fotografie v Opavě, kde dálkově studuje obor FILM, TELEVIZNÍ A FOTOGRAFICKÉ UMĚNÍ A NOVÁ MÉDIA, . Práci skladníka po roce a půl opouští a následující dva roky současně se studiem fotografuje pro brněnský Deník Rovnost. Nyní je na volné noze a jako asistent Jana Suchardy působí v ateliéru fotografické školy Photogenia.

Z fotografických žánrů je mu nejbližší černobílý dokument a reportáž. Fotografuje převážně na analogový aparát, fotografie zvětšuje vlastnoručně.

Při tvorbě klade důraz na sociální aspekt, který je pro něj určující. Fascinován lidskými osudy vyhledává u nás i v zahraničí příběhy těch, jejichž životy považuje za výjimečné. Měřítkem tohoto „očarování člověkem“ pro něj přitom není noblesa, extravagance ani povrchní krása, ale složitost lidského nitra vyvěrající na povrch ve své přirozenosti, spontaneitě a mnohdy i dechberoucí zrůdnosti.

Doposud Drahomír Stulír zpracoval série dokumentárních fotografií z francouzského přístavu Port Grimaud, Saint Tropez, severní a střední Afriky, taktéž má rozpracovaný dokument ze života dělníků pracujících v brněnské teplárně.

Vystavené snímky nafotil v září 2008 v Zambii, kam se na měsíc vydal s Vendulou Jičínskou. V pracovní dny pomáhali africkým dětem se vzdělávacími programy, ve volném čase se toulali tamější přírodou i nedalekými městy. V zaprášených uličkách byl cítit pach ryb a hniloby, o pár bloků dále, ve čtvrti majetných úředníků, se s hloučkem amerických turistů projížděla luxusní toyota. A mezi těmito dvěma světy bojovaly každý den o přežití děti ulice. Bez rodičů, bydlení, jídla a často závislí na drogách dennodenně doufaly v lepší zítřky.

drahomir_stulir@centrum.cz




Fotografie z vernisáže výstavy

Drahomír Stulír, Jitka Semotamová, Michaela Kortyšová






"Barvy světa"

Výtvarné práce dětí s autismem a mentálním postižením

plakát


Volno, občanské sdružení pro pomoc rodinám dětí s postižením bylo založeno v dubnu 2004.

Posláním o. s. Volno je pomáhat rodinám pečujícím o děti/osoby s postižením. Součástí našeho poslání je rozšířit sociální služby tak, aby dítě s postižením i nadále mohlo žít ve své rodině. Dále je nedílnou součástí našeho poslání péče o pečující osoby.

Volno, o. s. poskytuje ve Středisku respitní péče Volno tyto služby:
- volnočasové aktivity pro děti s postižením
- odborné sociální poradenství
- odborné přednášky a semináře pro rodiče a odbornou veřejnost
- respitní – odlehčovací služby.

Respitní péče označuje odlehčovací, zástupnou péči. Životní podmínky rodin pečujících o handicapovaného člena patří mezi nejtěžší. Člověk pečující o své dítě nebo jinou osobu s postižením potřebuje stejně jako jiní odpočinek, volný čas. I on potřebuje realizovat své potřeby, zájmy a sny. Proto je třeba, aby byl občas ve výkonu péče zastoupen.

Středisko respitní péče Volno najdete v ulici Rimavské Soboty č. p. 923 v Kolíně.




Sponzoři o. s. Volno:
logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo logo


Fotografie z vernisáže výstavy

Miroslav Tyč





Krajinou čínských básníků
Li Čching-čao

plakát


Básnířka Li Čching-čao (1084-1155), vlastním jménem I an ťü-š´, se narodila do staré a vážené vzdělanecké rodiny vysokých úředníků a literátů, jež jí i dala velmi dobré vzdělání. Básnířka jej výborně dokázala zužitkovat a zařadila se svým dílem mezi nejvýznamnější básníky Říše Středu. Ať již formou klasické básně š´ či velmi složité písňové cch´ dokázala mistrně předkládat svá primární témata, jako jsou obdiv i soulad s přírodou, intimnost lásky, bouřlivá vášeň k milovanému či žal za jeho ztrátou.

Výstava je retrospektivou současných výtvarníků, jejichž výtvarná díla prolíná i téma čínských básníků, zejména pak právě Li Čching-čao. Ať již formou literárního plakátu, přímé inspirace některou z autorčiných básní či životních postojů, nebo volnou inspirací poetičností čínské básně, snaží se každý z nich individuálním způsobem poukázat na své vidění Li Čching-čao. Básnířka tak skrze současnou evropskou mysl metamorfuje časoprostorově a kulturně novou substanci, jež může její práci ukázat v jiném světle či alespoň přiblížit našemu chápání.

Inspirováni tvorbou a životem Li Čching-čao vystavují tito autoři:


Petr Hejcman
Miloš Kim Houdek
Jitka Houdková
Radka Kulhánková
Miroslav Schmidt
Kateřina Vodňanská
Karel Vodňanský




Fotografie z vernisáže výstavy

Miroslav Tyč





David Houdek: "Světlo, barva, linie"

plakát



David Houdek (*Čáslav, 1974)


Studia: Střední elektrotechnická škola Ústí nad Labem.
Zaměstnání: Technický zástupce / projektant / - telekomunikace.
Výtvarná činnost: Fotografie a počítačová grafika od roku 1990.
Tématické okruhy: Objekty, výtvarný detail, krajina.
Počítačová grafika: Návrhy plakátů od roku 1998 pro potřeby Malé galerie Na Hradbách, spolupráce při návrhu plakátů pro Polabskou kulturní společnost Kolín.

Výstavy:
1995 - Portugalské cesty - fotografie, Malá galerie Na Hradbách, Kolín

Společné výstavy:
1995 - Den Země - fotografie, Malá galerie Na Hradbách, Kolín
1998 - 3 x 12 - fotografie, Malá galerie Na Hradbách, Kolín - David Houdek, František Hála, Petr Moc
1999 - Den Země - fotografie, Malá galerie Na Hradbách, Kolín
2001 - Fotografie, Malá galerie Na Hradbách, Kolín - David Houdek, Jitka Houdková, František Hála
2002 - Krajiny světa – fotografie, Malá galerie Na Hradbách, Kolín - David Houdek, František Hála, Ivan Mech Čáslavský, Petr Moc
2005 - Fotografie a počítačová grafika, Malá galerie Na Hradbách, Kolín - David Houdek, František Hála

Autor v této výstavě navazuje na vývojové linie poválečného výtvarného a fotografického umění. Z fotografů na dílo Josefa Sudka, Jaroslava Funkeho, Eugena Wiškovského a dále na výtvarná díla Jana Kubíčka, Jiřího Balcara a Karla Malycha. Výtvarným zaměřením se autor ve svém díle přibližuje k minimalismu, konstruktivismu a surrealismu. Autor vychází z prvků klasické fotografie s následným využitím počítačové grafiky. Výtvarná díla jsou prezentována formou digitálního tisku.






Martin Kulhánek: "Torza paměti"

plakát



Martin Kulhánek (*Kolín, 1984)

Narozen 7. 2. 1984 v Kolíně. Absolvent SPŠKS, Hořice (1999–2003) a Fakulty restaurování UPce v Litomyšli (2003–2007). V současné době činný jako restaurátor výtvarných děl z kamene a štuku. Vedle restaurování se věnuje samostatné sochařské tvorbě. Žije v Kolíně - Zálabí.

Výběr z restaurátorských realizací
Účast na restaurování kamenných prvků vnějšího pláště chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře (2005–2008)
Spolupráce na restaurování sousoší sv. Václava před Jezuitskou kolejí v Kutné Hoře (2005)
Spolupráce na rest. průzkumu kamenných prvků ve vile Tugendhat v Brně
Restaurování dekorativní vázy ze zámku v Bečvárech (2005–2007)
Spolupráce na restaurování interieru kostela sv. Martina z Tours v Goscikowe – Paradyžu, Polsko (2008)

Výstavy, sympozia
Salon Litomyšlských výtvarníků (2005)
Mezinárodní kamenické a řezbářské sympozium Nepomuk (2003)

Výstava dokumentárních fotografií, pořízených v průběhu mé práce na katalogu náhrobků hřbitova při sv. Vítu v Kolíně - Zálabí, mapuje jedinečný, slohově ucelený soubor kamenných skulptur a architektur. V současné době již jen několik těžce poškozených děl obývajících zmrzačený prostor hřbitova připomíná místo, které sloužilo téměř jedno století jako hlavní kolínské pohřebiště, a kde je pochováno i mnoho významných osobností města. Forma náhrobku představuje oslavu zemřelého, jeho zvěčnění. Pohled na chátrající kamenné památníky pak připomíná neúprosný běh času a nejisté bytí lidí a věcí na tomto světě.

Martin Kulhánek



Fotografie z vernisáže výstavy

Martin Kulhánek, Miroslav Tyč Petr Adámek





"Znamení domů"

plakát



Každé město více či méně zanechává, poodkrývá a sálá své genius loci. Ulice i náměstí protkány starými sloupy a nárožími a především pak svými tvořícími – domy, zanechávají v hledajícím nejenom pocit dávné energie a prodchnutí, ale i klidu. Ten potom víří a nabízí se nejenom z jejich mystické historičnosti a odkazující architektury, ale právě ze svého jména, jež jej posiluje v souvztažnosti k místu a zároveň vyzdvihuje z anonymity prostoru.

Názvy domů, respektive jejich symbolizované projevy, zejména v jejich materializaci v domovních znameních se tak pro nás staly výzvou pro uspořádání výstavy, která by představila náhled zejména kolínských fotografů právě zvláště na kolínské domy. Inspirováni domovními znameními vystavují:


Josef Čáslava
Petr Hejcman
Jitka Houdková
Miloš Kim Houdek
Pavel Rajdl
Karel Vodňanský
Kateřina Vodňanská

Výstava bude zakončena křtem CD knihy, jež bude podávat přehled o historii i současnosti kolínských domů, respektive jejich názvech a znameních a zároveň v jedné ze svých částí poslouží jako katalog této výstavy.

Miroslav Tyč



Fotografie z vernisáže výstavy







Tomáš Kroulík: "Streetkids of Kenya"

plakát



Narodil se 4. září 1975 ve Vysokém Mýtě. Po absolvování zdejšího gymnasia studoval na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské university v Českých Budějovicích. Nyní pracuje jako fyzik na onkologii pardubické nemocnice. Působí v občanském sdružení Fair, kde vedle fotografování zajišťuje organizaci výstav a tvorbu propagačních materiálů.

Mnoho jeho cest, zejména do Keňi, Kuby či Španělska, jej v jeho tvorbě takřka výlučně nasměřovalo k dokumentární a reportážní fotografii. V poslední době ji představil například na společné výstavě Afrika očima českých fotografů či v rámci projektu Jeden svět právě zde vystavovaným projektem Streetkids of Kenya. Děti ulice v keňském Nairobi jsou jeho prvním (a stále rozpracovaným) větším projektem, jehož hlavním cílem je seznámit diváka s tristními životními podmínkami dětí ulice. V jeho fotografiích jako by se zastavil čas. Z jeho snímků nejenom zřetelně vystupuje zamlžené budoucí, ale především velmi sugestivně vyvěrá nehybná přítomnost. Citlivé podchycení každodenností pak jen dokresluje percepci autora výsostně včleněnou do vyprávěného příběhu.

Výstava je prodejní a putovní. Zájemci o koupi fotografií či realizaci výstavy Streetkids of Kenya se mohou obrátit na autora Tomáše Kroulíka (604245147, caminante@atlas.cz) či manažerku putovní výstavy Barboru Minářovou (606249694, bleach.b@seznam.cz). Blíže o celém projektu se dozvíte na webových stránkách o. s. Fair www.fair-ngo.eu.

Miroslav Tyč

Galerie fotografií Tomáše kroulíka.




Fotografie z vernisáže výstavy

Hana Hindráková, Tomáš Kroulík, Miroslav Tyč





Saowanee Phuphad: "Vůně Thajska"

plakát



Narozena 13. 6. 1977 v Chiang Mai.

Malování studovala na Art School v Chiang Mai. Vyjadřuje se nejvíce olejovými a akrylovými barvami na plátně využívajíce abstrakní i orientální styl (dominující například ve znázorňování Budhy). Jejímu uměleckému zaměření je nejblíže popart, ale také impresionismus.

Svoji galerii v Baan Tawai, Hang dong provozuje již čtyři roky.



Spousta jejích obrazů je k dispozici a prodeji v galerii Art & Dekor v Kutné Hoře, Andělská 337. Kontaktní osoba: Ing. Antonín Kolář, 603 581 544.




Fotografie z vernisáže výstavy

Miroslav Tyč





Bohumil Blažek: "Městská krajina"

plakát



Ing. arch. Bohumil Blažek (1940) absolvoval pražskou Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT. Po krátké urbanistické praxi v Útvaru hlavního architekta v Praze pracoval ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů převážně v atelieru Můstek, dnes Architektonický atelier Pavla Kupky, zaměřeném na rekonstrukce a novostavby v historickém prostředí. Studie, projekty a realizace těchto let byly prezentovány na výstavách v Lichtenštejnském paláci v Praze, v galerii Klatovy na Klenové a ve Frágnerově galerii. Z hlediska tvůrčí a výtvarné činnosti byla významná i léta ve firmě Archicentre v Kuwaitu a v Londýně. Samostatným oborem jeho činností je dnes už široký soubor grafické dokumentace k zařazení českých památek do světového Seznamu kulturního dědictví UNESCO - Praha, Karlštejn, Telč, Český Krumlov, Kutná Hora, Lednicko-Valtický areál, Kladruby, Zelená Hora, Holašovice, Kroměříž, Litomyšl, Olomouc, Třeboň, Slavonice, Třebíč, Losiny.

Volná tvorba autora je průběžně vázána na práci projekční; realizoval například výstavu Československý urbanismus na Technické univerzitě v Berlíně (1968), výstavu Expedice Lambarene v Praze a v Ostravě (1972), výstavy projektů a realizací Architektonického atelieru Pavla Kupky - rekonstrukce pražských paláců, Lichtenštejnského a Hartigovského (1996), Toskánského (1997), Nostického (2003) a výstavu Kupka - Nepraš, Setkání v architektuře (2004). Výstavy vlastních akvarelů a kreseb - Výtvarná skupina A3 na zámku ve Vlašimi (1962), práce z let 1981-1988 v Krnově (1995), Památky francouzského venkova, pořádaná katedrou výtvarné tvorby Fakulty architektury v Praze (1996). Této výstavě předcházely dvě výstavy grafiky a malby v Cluis a v La Chatre ve Francii a následovala souborná výstava prací v galerii Sýpka na Klenové (1999).

Výstava v Galerii Naivní Anděl v Kolíně z raného autorova období prezentuje Kolín počátku 60. let minulého století. Všechny vystavované kresby uhlem a tempery jsou práce v plenéru a jsou motivovány, jako celá tvorba autora, snahou ukázat jedinečnost a zranitelnost prostředí města, které už od 2. poloviny 13. století poskytovalo lidem bezpečí, ochranu a dobré podmínky k životu.




Fotografie z vernisáže výstavy


Miroslav Tyč Miroslav Tyč




Tu Fu: "Kaligrafie"

plakát



Tu Fu (712–770)

Je jedním z nejvýznačnějších básníků dynastie Tchang (618–906), čínské a vůbec světové poesie. Do prostředí československé kotliny vkročil stejně jako mnoho dalších básníků Říše Středu de facto až za První republiky v podobě překladů Bohumila Mathesia. A bylo to antré nebývalého významu. Asi málokdo z dnešních sinologů a milovníků čínské literatury může říci, že na Mathesiovy překlady nenarazil, že je nečetl nebo dokonce popřít, že neměly alespoň malý vliv na formování českého sinologického prostředí. Následovalo jej mnoho dalších – Marta Ryšavá, Ferdinand Stočes, Karol Strmeň či Jan Vladislav. I na poli přednáškovém, recitačním či výtvarném vznikalo a vzniká mnoho projektů, které chtějí přiblížit tohoto výsostného básníka. I my přicházíme se svou troškou do mlýna. U příležitosti vydání CDknihy „Krajinou básníka Tu Fu“ jsme připravili výstavu jeho básní, a to ať již v kaligrafické podobě či ukázkou čínských tisků jeho básní, které pak doplňují čtyři grafiky Miloše Urbáska, jež byly připraveny k básním Tu Fua.




Fotografie z vernisáže výstavy

Milan Drobek, Miroslav Tyč Miloš Kim Houdek, Zdeněk Hejduk




Filip Hladký: "Mléčná epocha"





Exkurze Filipa Hladkého do světa dětí je pozorným sledováním jejich nedotknutelného prostoru i hledáním vlastních vzpomínek. V souboru Mléčná epocha Hladký zpracovává období zhruba předškolního věku, od růstu po vypadávání mléčných zubů. Jeho dětské modely působí jakoby zasazené do neznámého prostoru, který si samy nezvolily, který téměř neovlivňují, nevytvářejí a nemění; poute se v něm pohybují a učí se ho poznávat. Najednou cítíme, kolik důležizích vjemů jsme vstřebali v oné době čistého vnímání, kdy jsme se nezatěžovali ani empatií, ani přehnanými vidinami své zářivé kariéry, ani nutkáním hodnotit a moralizovat. Staneme-li se rodiči, znovu vstoupíme do času her a podivných (kouzelných) myšlenek. Potíž bývá v tom, že ten čas ut není tak docela náš. Měl by nám být důvěrně známý, to vše jsme prožili - ale cítíme, že stojíme na druhém břehu. Mlhavě se nám vybavují naše dávné pocity a radosti našich dětí se odrážejí v našich vlastních vzpomínkách. Na svět se už ale nemůžeme podívat sterjnýma očima, a možná víc než do svých dětí se dokážeme vžít do svých rodičů někdy tenkrát... Ať už divák je nebo není rodičem, svět na fotografiích Filipa Hladkého se ho dotýká nejen potenciální možností zprostředkovaného vstupu do čísi mléčné epochy, ale především rekonsktrukcí našeho dávno zapomenutého "mléčného" věku.



Filip Hladký (*1977 Most)

Studia
od 2005 AMU v Praze, Televizní a filmová fakulta, Praha, magisterské studium (ateliér Výtvarná fotografie; vedoucí ateliéru Š. Grygar)
2001-2005 UJEP, Fakulta užitého umění a designu, Ústí nad Labem, bakalářské studium (ateliér Fotografie; vedoucí ateliéru P. Baňka)
1995-2000 Střední odborná škola a Střední odborné učiliště v Děčíně, obor fotografie
1993-1995 gymnázium, Most

Stáže
2004 Fachhochschule für Technik und Wirtschaft, Berlín (ateliér Fotografie; vedoucí ateliéru M. Paul)
2003 VŠFU, Bratislava (ateliér Fotografie; vedoucí ateliéru M. Havránková)

Samostatné výstavy
2006 "Prů(niky)", Mánes, Praha
2006 "Smyčka", Galerie Velryba, Praha (s Janem Tesařem)

Skupinové výstavy
2006
"Pospolu", Max Reger Halle, Weiden, Německo
Famufest, divadlo Archa, Praha
"Ateliér výtvarné fotografie FAMU", Fotogalerie, Liberec
"Výstava autorských fotografických knih", Galerie Langhans, Praha
"Léto, kino a já", Fresh Film Fest, Karlovy Vary
2005
"Periferie", Galerie 1, VŠUP, Praha
"Mainstream", Galerie 1, VŠUP, Praha
2004
"Vánoce", galerie U Kostela, Bílina
"2+17", Severočeské muzeum, Liberec
"Kunst", Motorenhalle, Drážďany, Německo
"Perplex", galerie Raketa, Ústí nad Labem
2003"Realita magická, realita banální", galerie Awantgarda, Wroclaw, Polsko


Fotografie z vernisáže výstavy






Radka Kulhánková: "Mezi dvěma"

plakát


Radka Kulhánková (*1977 Kolín)

Výtvarné kurzy a semináře
Kresba aktu, Fakulta architektury ČVUT (1998)
Figurální kresba, doc. Boris Jirků UMPRUM Praha (1999)
Artefiletika, Pedagogická fakulta UK (2000)
Kresba I. a II., Pedagogická fakulta UK (2001-2002)

Samostatné výstavy
Tam a Zpátky. Malá galerie Na Hradbách, Kolín (2002)
Česká kaligrafie. (Společně s Karlem Vodňanským.)
Galerie Stará lékárna, Přelouč (2003); Malá galerie Na Hradbách, Kolín (2004)

Účast na kolektivních výstavách
Setkání s poezií básníka Li-Poa. Praha (2003)
Setkání s poezií básníka Wang-Weje. Praha (2004)
Hudba ve výtvarném umění. Synagoga, Kolín (2004)
Franz Kafka Kolínský. Galerie Naivní anděl, Kolín (2006)
Salón kolínských výtvarníků. Regionální městské muzeum, Kolín (2007)

Charakteristika
Expresivní malba (olej, akryl, tempera) na pomezí abstraktní a figurativní formy; figurální kresba.



Fotografie z vernisáže výstavy

Radka Kulhánková, Miroslav Tyč Radka Kulhánková Radka Kulhánková




Alfréd Schubert: "Pozastavení"

plakát


Alfréd Schubert (* 1941 Praha)

Šestašedesátiletý Alfréd Schubert je pražským rodákem. Praha je jeho trvalým bydlištěm, ale také místem, ze kterého rád uniká. Jeho největší zálibou je totiž volné cestování spojené s přespáváním pod širým nebem. Dlouho se živil technickou prací - kreslil stavební plány, posuzoval statiku nosných konstrukcí; pak pracoval jako architekt či měl na starosti opravy hradů a zámků. Po dokončení postgraduálního studia na Katedře dějin umění zastával funkci památkového architekta okresu Praha-západ. Od roku 2000 pomáhá externě při dokumentaci stavebních památek a v oboru metodiky památkové péče.

V Kolíně má řadu dobrých přátel a rád zajíždí do zdejších lužních lesů. Spolu s Miroslavem Tyčem je autorem sborníku Historické proměny kolínského zámku. Díky Miloši Kimu Houdkovi se seznámil s možností spojení fotografie a prastaré formy trojverší haiku. Tato nová zkušenost je pro něj impulsem k další tvorbě.

Krajinářské fotografii se věnuje od poloviny 70. let. Od širších záběrů postupně přešel k detailnějším pohledům, kdy jsou nejčastějším námětem stromy. První samostatnou výstavu měl v roce 1989 v Praze, druhou před patnácti léty v Kolíně. Zúčastnil se výstavy Funkeho Kolín, každoročně vystavuje v kolínské Malé galerii Na Hradbách v rámci Dne Země.



Fotografie z vernisáže výstavy

Miloš Kim Houdek Alfréd Schubert, Miroslav Tyč Miloš Kim Houdek, Alfréd Schubert, Miroslav Tyč




Petr Hejcman: "Polarita"

plakát


Petr Hejcman (* 1963 Kolín)

S fotografií a temnou komorou se poprvé seznámil ve 14 letech. V roce 2004 se stal absolventem Školy audiovizuální tvorby v Hradci Králové, kde ukončil studium absolventským snímkem „KOLÍNE, KOLÍNE“.

V jeho fotografiích se nejvíce objevuje reportáž, humanistický dokument, portrét, krajina a v poslední době rád experimentuje i s ateliérovou fotografii.

Získal řadu ocenění. Za všechny zmiňme například loňské vítězství v 11. ročníku Pohledů do přírody či v roce 2005 čestné uznání a o rok později cenu poroty v celostátní soutěži ve Svitavách.


Motto:
Všechno je dvojmo,
všechno má dva póly,
všechno má svůj pár protikladů,
stejné a nestejné je totéž,
protiklady jsou identické s přírodou,
jen rozdílné ve stupni, extrémy se dotýkají,
všechny pravdy jsou jen poloviční pravdy,
všechny protihodnoty mohou být navzájem uvedeny v soulad.

Kybalion"

Vystava je rozdělena do dvou částí. Ta černobílá zachycuje realistický portrét žen a mužů z ústavů sociální péče, barevná je pak ateliérová, stylizovaná fotografie s trochou nadsázky a hravosti.

Člověk a jeho tvář patří k nevyčerpatelné možnosti fotografie. V lidské tváři , očích, ústech, v hebké pleti děvčete i v tvrdých rysech nebo v hlubokých vráskách se dá číst život . Radost, smutek, slabost, síla, skromnost nebo pýcha, úspěch nebo zklamání, hloupost nebo moudrost, láska nebo nenávist takové v lidské tváří bývají příběhy.

Prostor Galerie Naivní anděl, který je rozdělen na dvě části si přímo říká o dvě expozice. Černobílá část zachycuje realistický portrét žen a mužů z ústavů sociální péče. Barevná část je ateliérová, stylizovaná fotografie s trochou nadsázky a hravosti.


Ocenění

2005
čestné uznání - 25. ročník celostátní soutěže Svitavy
čestné uznání - 16. ročník fotosoutěže Premiéra v Hradci Králové
1. míso - 1. ročník PHOTO KOLÍN
1. místo a cena Grand Prix - Ekologie v objektivu pořádané firmouBayer

2006
cena poroty - 26. ročník Národní soutěž Svitavy
čestné uznání - 17. ročník fotosoutěže Premiéra v Hradci Králové
1. místo - 11. ročník Pohledů do přírody
4. místo - Fotograf roku


www.peters.cz

Pozvánku na tuto výstavu zveřejnil i časopis iFotoVideo


Přečtěte si rozhovor s Petrem Hejcmanem, který vyšel v regionální Mladé frontě DNES.


Další zajímavé odkazy: Kolínský bloudil; Fotograf roku



Fotografie z vernisáže výstavy

Petr Hejcman, Miroslav Tyč interiér




Alena Kopecká: "Malby"

plakát


Alena Kopecká (*Chomutov, 1977)

Po maturitě na gymnáziu absolvovala půlroční kurz malby na Mistrovské škole uměleckého designu v Praze. Poté vystudovala Pedagogickou fakultu na Západočeské univerzitě v Plzni obor český jazyk a výtvarná výchova pro střední školy. Svá studia zakončila diplovovou prací z výtvarného oboru, která byla použita pro dekoraci interiérů Fakulty aplikovaných věe ZČU. Své teoroeické znalosti ze studia uplatnila v letech 2002-2004 na gymnáziu v Praze, kde vyučovala výtvarnou výchovu a dějiny výtvarného umění. V současné době se věnuje mateřským povinnostem.

Inspiraci pro svou tvorbu čerpá ze světa přírody. Nechává se okouzlit krásou zvířat i rostlin a zároveň se snaží reflektovat i různé symbolické významy. Snaží se vystihnout zobrazovaný motiv v jeho různých podobách i proměnách, chápe ho jako monument, jenž má své specifické rysy, znaky a zvláštnosti. Důležitým výrazovým prostředkem a hlavním principem pro takové ztvárnění je použití barvy a stylizace, vynechání nepodstatných znaků a zdůraznění znaků charakteristických.

Tento přístip se promítá do celé výtvarné tvorby, která zahrnuje olejomalbu, grafiku, kresbu i užité umění jako je např. malba na hedvábí.





Kateřina Vodňanská: Jen tak (tak)

plakát


Kateřina Vodňanská (*1981 v Jihlavě)

Po absolvování gymnasia vystudovala Vyšší odbornou školu v Jihlavě, po které krátce pracovala v ekonomických profesích. Nyní kombinuje volnonožní práci s užitou grafikou i fotografií, mateřské povinnosti a studium informačních technologií na Universitě Pardubice.

Volně podnícený zájem o fotografii již od raného dětství byl v dospívání vystřídán technickým samovzděláváním a hledáním osobitého přístupu k pojetí obrazu. Mezi tématy dominuje krajina přírodní v sepětí či konfrontaci s krajinou lidskou. Ať již se pak jedná o motiv naturalistický či sociální, vyvěrá z něj povětšinou detail, respektive jeho samostatné poselství v rámci obecného tématu jednotlivých snímků. Autorčino nalézání, vidění a empatické uchopení detailu v rámci prostoru je pak nejosobitějším a nejpřínosnějším náhledem. Výrazné je potom i prolínání barev včetně uchopování odstínů šedé a osobité nahlížení světla. Barvy krajiny souzní s náladou snímku, až (nad)přirozeně se prolínají a podtrhují tak v konečném důsledku i jeho samotné téma. Ač by se samostatnou kapitolou zdála být její fotografie reportážní, nacházíme v ní opětovně silný smysl pro detail a sepjetí až empatii se zachycovaným objektem. Požadovaná obsahová a technická struktura se tak opětovně přetváří ve více než pouhé zachycování děje.

Výstava, jež je Vám předkládána k nahlédnutí a pozastavení je retrospektivou jak právě její fotografie umělecké, tak fotografie reportážní, kterou zpracovává v rámci povětšinou hudebních periodik. Přejeme příjemné pozapomnění.

www.suntuej.wu.cz



Fotografie z vernisáže výstavy

Kateřina Vodňanská Milan Drobek Pánové Zadák a Hejduk s manželkami




HAIDU

plakát


Inspirováni formou básní haiku vystavovali:

Michael Antony
Jaroslav Beneš
Jiří Havel
Hana Hosnedlová
Miloš Kim Houdek
Lenka Jirků
Zdeněk Felix Kubík
Alfréd Schubert
Iva Synáková
Kateřina a Karel Vodňanští
Ivan Zeman

Výstava byla putovní.





Iva Mašínová: Postoj cestou

plakát


Iva Mašínová

Narozena 16. srpna 1957 v Rychnově nad Kněžnou. Z Orlických hor se rodina přestěhovala nejdříve do Brna a následně do Prahy.

Vystudovala gymnasium a tři ročníky Fakulty žurnalistiky University Karlovy. V těchto letech také začíná se svými prvními uměleckými fotografiemi. Navštěvovala “školičku“ profesora Jána Šmoka a též absolvovala Institut výtvarné fotografie.

Před osmi lety se s rodinou přistěhovala do Mníšku pod Brdy, kde měla loni svou první výstavu. Také si zde založila keramickou dílnu.



Fotografie z vernisáže výstavy

Iva Mašínová Miroslav Tyč, přítel Ivy




Zdeněk Felix Kubík: Kameny v krajině

plakát


Zdeněk Felix Kubík (*1977 v Kolíně)

Kubíkovy obrazy nejednotných formátů otevírají prostor postkubistických krajin, či spíše pouze jejich výseků, staví do středu drobný, běžný předmět a ztvárněním mu dodávají větší význam. Lehce načrtnutý kámen, úlomek drahokamu, kaštan, linie pobřeží či trn se tak stávají nejvýznačnějším prvkem kompozice poskládané z pouze několika navzájem sladěných barevných tónů. Důraz je kladen na co možná nejjednodušší ztvárnění vybraného objektu, pozadí není podstatné a pouze vytváří obarvený podklad bez snahy být něčím víc. Tomuto minimalizujícímu záměru odpovídá i pasta: pečlivě rozetřená, v tenké vrstvě, takřka bez struktury. Obrazy se nerozvíjejí v komplikované, chce se říci až vykoumané, konstrukce, ani nezobrazují předměty v jejich obecně známé podobě, ale obsahují spíše malířův osobní pohled daný okamžikem, náladou, prostředím; jedná se mnohem spíše o zobrazení toho, co zůstane v mysli člověka po zahlédnutí věci těsně před zavřením víček.

Některá další autorova díla můžete nalézt na stránkách Amatérské obrazárny.





Jaromír Čejka: "Fotografie 1977 - 2000"

plakát


Jaromír Čejka

Jaromír Čejka se narodil 15. dubna v poválečném ročníku 1947 v Miroslavi. Po absolvování Střední průmyslové školy elektrotechnické v roce 1966, studoval mezi léty 1971 až 1974 Institut výtvarné fotografie v Brně a od roku 1976 do roku 1983 pak externě vystudoval fotografii na FAMU. Různá pomaturitní zaměstnání od asistenta kamery až po uklizeče jej po absolvování pražské filmové akademie přivedla na dráhu svobodného fotografického povolání. Před listopadem '89 to byla především spolupráce s Art Centrem a po Sametové revoluci pak především spolupráce s tiskem (Lidové či Literární noviny, Respekt, Přítomnost či Architekt) a dokumentace venkovských sídel pro studie územních plánů. Dnes spolupracuje především s Českou tiskovou kanceláří. Jeho práci pak dokumentují desítky samostatných a společných výstav, stejně jako spoluautorství na třech fotografických publikacích.

Autorské výstavy
1975 - Dům pánů z Kunštátu, Brno (spol. s Františkem Dominem)
1977 - Divadlo v Nerudovce, Praha
1980 - Galerie v podloubí, Olomouc
1984 - Fotochema, Praha ("Sídliště Jižní Město")
1988 - Dům pánů z Kunštátu, Brno
1990 - Chodovská tvrz, Praha
2003 - Moravská galerie, Ambit Místodržitelského paláce ("STOPY", 1980-1999)

Účast na výstavách
1972 - Československá fotografie 1971-72, Moravská galerie v Brně
1972 - Fotomax, Dům umění města Brna
1972-76 - Cykly a seriály, Dům umění města Brna
1982 - Aktuální fotografie, Moravská galerie v Brně
1985 - Současná československá fotografie, Londýn
1985 - Fotografie absolventů FAMU, Dům umění města Brna
1986 - Urbanita 86, Praha
1986 - Tělo v československé fotografii, Kroměříž
1987 - Aktuální fotografie II, Moravská galerie v Brně
1987 - Město, Dům umění města Brna
1989 - Proměny československé dokumentární fotografie 1839-1989, G4, Cheb
1989 - Československá fotografie 1945-89, Praha
1989 - Cesty československé fotografie, Praha
1999 - My 1948-89, Brno
2000 - 1999 - Fotografie české společnosti, Praha
2000 - Společnost před objektivem 1918-1989, Praha
2001 - Tvář naší země - krajina domova, Praha
2005 - Reflexe - Fotografie absolventů FAMU 1964-2004, Galerie Václava Špály, Praha

Texty
"Pavel Altschul a Světozor v letech 1933-39" (diplom. práce, FAMU,1983)

Publikace


"Deseti objektivy" (spoluautor), Panorama, Praha, 1983
"Tvář naší země - krajina domova" (spoluautor), Studio JB, Lomnice n. Pop., 2001
"Místa hodná paměti" (spoluautor), Studio JB, Lomnice n. Pop., 2002

Literatura
Blažek, B. - text k výstavě Sídliště Jižní Město, Fotochema, Praha, 1984
Blažek, B. - text katalogu v Domě pánů z Kunštátu, Brno, 1988
Birgus, V.- Čejkovy Petrovice, ČsF 1981, č. 5, s. 200 - 204
Dufek, A.- F. Domin, J.Čejka - Život na vsi, RF 1976, č.3, s.79
Dufek, A.- Československá fotografie, Odeon, Praha, 1989
Dvořák, K. - Jaromír Čejka, ČsF 1977, č.8, s. 355
Fabel, K. - Náš venkov objektivem J. Čejky, Umění a řemesla, 1998, č. 3
Kliment, P. - Sídliště ve Fotochemě, ČsF 1984, č. 6, s. 256
Moucha, J. - Sídliště Jaromíra Čejky, Čs. architekt 1985, č. 3, s. 8
Mrázková, D., Remeš, V. - Cesty čs. fotografie, MF, Praha, 1989
Plicka, I. - Tvář českého venkova, ČsF 1997, č. 7, s. 7-12
Plicka, I. - Český venkov, Architekt 1997, č.16-17, s. 64-65
kolektiv autorů - Encyklopedie českých. a sloven. fotografů, ASCO Praha, 1993
Dufek, A. - text katalogu výstavy "STOPY", MG, Brno 2003
Dufek, A. - "Před a po", Ateliér 2004, č. 2., s. 7

Publikované fotografie
Stavba pro venkov (sborník), vydala ABF, Praha 1995, s. 6-43
Laurent Bazac-Billaud - Jak se žije na sídlišti, Architekt 1997, č. 22, s. 61-64
Sušice - územní plán, Architekt 1998, č. 7-8, s. 58-62
dále v uvedeném tisku, knihách a katalozích výstav



Fotografie z vernisáže výstavy

Jaromír Čejka, Miroslav Tyč Jaromír Čejka, Miroslav Tyč




Miroslav Machotka: "Fotografie"

plakát


Miroslav Machotka

Narodil se 22. května 1946 v Roudnici nad Labem. Zde také krom základní školy absolvoval v roce 1964 na místním gymnasiu. Na Českém vysokém učení technickém v Praze pak vystudoval Elektrotechnickou fakultu, absolvoval roku 1969. Věnuje se statické nemanipulované fotografii městského prostředí. Nejde o dokumentaci nýbrž o vyhledávání motivů schopných reflektovat současnou senzibilitu podobně jako soudobé výtvarné umění. Jeho fotografie shrnují zisky minimalismu, land-artu, art-povera a některých konceptuálních projevů, aniž by na některém z těchto směrů byly přímo závislé.

Miroslav Machotka je členem PHP.



Fotografie z vernisáže výstavy

Miroslav Machotka Miroslav Machotka




Jaroslav Beneš: "Fotografie"

plakát


Jaroslav Beneš

Narozen 27. 2. 1946 v Plzni. V roce 1965 ukončuje maturitou Střední zemědělskou technickou školu v Plasích a začíná pracovat jako zootechnik. Od roku 1968 pracuje jako kulisák a fotograf v plzeňském divadle ALFA. V letech 1977 až 1978 mění místo bydliště a krátce pracuje jako noční hlídač v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu. V roce 1978 nastupuje u Pražských vodáren jako archivář a fotograf, kde pracuje ve stejné funkci dodnes. V roce 1994 a 1995 fotografuje Paříž díky stipendiu francouzského ministerstva zahraničí. V roce 1989 je jedním ze zakladatelů Aktivu volné fotografie v Praze a v roce 1990 Pražského domu fotografie. Člen skupiny Český dřevák.

"Fotografování pro mne není zobrazování reálných skutečností, je pro mne iracionálním zahleděním se do sebe, do svých problémů, emocí, snů. Bloudím svým nitrem a pátrám po cestě.....otevřené cestě.Mohu říci, že fotografování je cesta.Fotografie jsou jen produktem, výsledkem, dá-li se to tak nazvat, odpadem činnosti, která mi umožňuje přežít a vyrovnává, koriguje moji životní rovnováhu".

www.jaroslavbenes.com





Dorothea Bylica:
"Accidentally on purpose / Náhodou s důvodem"







Marcela Danihelková: "Architektura Kolína"

plakát


Marcela Danihelková (*1945 v Čáslavi)

Vystudovala Střední průmyslovou školu v Čáslavi. Její doménou je přesné zachycení lidské krajiny a to pak zejména architektury v rodném Polabí.

Prolínání technického myšlení, zájmu o architekturu a malování, je přirozenou součástí jejího života již od středoškolských let. Výtvarné nadání, odborně v mládí podpořené a vedené akademickým malířem Zdeňkem Sejčkem, třicet pět let na pozici konstruktérky a přirozená vnímavost pro stavební architekturu ji předurčují k preciznímu a zároveň laskavě vnímavému zachycení lidského světa staveb. Země i Slunce Polabí, území rovin i hustých podzimních mlh dodávají jejím kresbám i grafikám potřebnou uchopitelnost a hmatatelnou vnímavost. Architektura se pod doteky její ruky stává nejenom rájem kunsthistoriků, ale především pak lidských srdcí vnímavých k síle a něžnosti lidské krajiny.



Fotografie z vernisáže výstavy

Marcela Danihelková




Jan Šibík: "Chci ještě žít!"

plakát


Jan Šibík

"Fotografování mi dává pocit, že dělám něco užitečného. Něco, co aspoň někteří lidi respektují a uznávají. Dává mi to, že jsem neustále konfrontovaný s tvrdou realitou světa a se životními hodnotami jiných lidí. O to víc si vážím toho, jak se tady máme dobře." říká Jan Šibík.

Fotí na horkých místech planety, kromě Afghánistánu byl například svědkem masakrů v Sierra Leone, hladomoru v Súdánu, války na Balkáně. Fotografoval zemětřesení v Arménii a Turecku, exodus Kurdů z Iráku, války v Abcházii, Čečensku, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, Náhorním Karabachu, JAR, Iráku, Afghánistánu, Libérii, genocidu ve Rwandě, Sieře Leone, uprchlické tábory v Tanzanii, Súdánu, Haiti, Angole, Somálsku a Etiopii. Poslední dobou se zaměřuje na konflikt v Palestině.

V soutěži Czech Press Photo získal v různých kategoriích 35 ocenění, z toho dvakrát hlavní cenu (v letech 1995 a 1999). V roce 1997 získal hlavní cenu Fujifilm Press Photographer.

Má za sebou desítky samostatných výstav v USA, JAR, Iránu, Severním Irsku, Zimbabwe, České republice, Slovensku, Itálii, Polsku, Rusku, Belgii, Ukrajině, Belgii, Bangladéši, Polsku, Senegalu, Egyptě, Nigérii Maďarsku nebo Švédsku.

Je laureátem ceny 1. června. Vydal dvě knihy svých fotografií "Kdyby všechny slzy světa" (1997) a "Ďábel v nás"(2001).

www.sibik.cz





Zdeněk Hejduk: "Dvě múzy"

plakát


Zdeněk Hejduk

Narozen 1. 10. 1959 v Čáslavi, vyučen dřevomodelářem v ČKD Kutná Hora, poté vystudoval Střední průmyslovou školu slévárenskou v Brně. Od roku 1983 pracoval jedenadvacet let v kolínské zálabské slévárně neželezných kovů, nejdříve jako pomocník taviče, poté jako tavič a po restituci coby vedoucí výroby.

Dlouhá léta se zároveň věnuje coby píšící fotograf novinařině. Publikoval ve všech regionálních periodikách (především v Kolínském deníku, ale i v Mladé frontě Dnes, fotografie pak i v Kolínském presu), byl i častým hostem na stránkách rockového obtýdeníku Big Beng!, později měsíčníku Rockshock. Jeho fotografie a články se však objevily i v dalším širokém spektru novin a časopisů počínaje lehce bulvárním Ringem a Super magazínem přes Večery pod lampou a lékárnický odborný měsíčník Za tárou, hudební Rock & Pop až po erotický NEI Report. S fotografiemi Kamila Střihavky a Marty Jandové pronikl i do prestižního časopisu Playboy. V současnosti se mu koníček stal zaměstnáním, pracuje jako redaktor Kolínského deníku.

Objektem jeho zájmu je kultura, především pak rocková muzika. S fotoaparátem se zúčastnil všech deseti ročníků českobrodského festivalu Rock for People, jeho fotografie vyšly v knize Jaroslava Špuláka Deset let Rock for People, společně s Dimírem Šťastným, Petrem Pavlíčkem a Petrem Hlouškem pravidelně vystavoval ohlédnutí za tímto festivalem v pražském Rock Café či Abatonu, dlouhá léta visela stálá expozice v českobrodské restauraci Lidový dům.

Seriálem o kolínských kapelách vycházejícím v Kolínském deníku systematicky mapoval regionální hudební dění, jež shrnul v knihách 120 x o kapelách Kolínska a 111 x o kapelách Kolínska. Jeho fotografie se objevily i na obalech kazet a kompaktních discích nejen místních kapel (Divokej Bill, Mallström, Blue Bucks,Komat, Komunální odpad, Argema…). Ilustroval i knihy kolínské autorky Ireny Fuchsové Když mě divadlo svléklo do naha a Když je muž moc hodný. V současnosti oba chystají další publikaci nazvanou Když chce žena zhubnout.

Samostatné výstavy
* Roky v rocku - Malá galerie Na Hradbách Kolín - srpen 2002
* Tváře hudebního léta - Galerie Na Roštu Kolín - říjen 2002
* Tváře rockového léta - Kino 99 Kolín - září 2004

"Doposud jsem vystavoval pouze hudebníky, především rockery, které nakonec fotím nejčastěji. Prostor Galerie Naivní anděl, který je rozdělen na dvě části, si přímo říká o dvě expozice. V poslední době navštěvuji často s fotoaparátem kolínské Městské divadlo, a občas se mě zde lidé ptají na výsledky mé práce. Tato malá expozice je i takovou odpovědí na jejich dotazy. Veškeré zde vystavené fotografie pocházejí z konce minulého a začátku letošního roku."

http://zhejduk.wz.cz



Fotografie z vernisáže výstavy

Zdeněk Hejduk Zdeněk Hejduk




Alena Ertlová: "Rozhraní"






Fotografie z vernisáže výstavy

Miroslav Tyč, Alena Ertlová, Pavel Rajdl Alena Ertlová




Pavel Mojžíš: "Barvy všecky"






Fotografie z vernisáže výstavy

Pavel Mojžíš




Miloš Kim Houdek: "HAIKU - Kosmické sítě vztahů"

(Cyklus "Na rukávu sníh a čerň tuše" a cyklus "Hvězdná znamení")




Miloš Kim Houdek (*1944 Kolín)

Studoval na Pedagogické fakultě UK v Praze. Zabývá se tvořivě výtvarným uměním, poezií, hudbou. Vedle samostatné tvorby se po léta podílí na organizaci kulturního života v Kolíně. V roce 1988 zde založil Galerii Na Hradbách. Prolínání hudby, poezie a posléze i výtvarného uměni je přirozenou součásti jeho života již od středoškolských let. V době studií na PF UK v Praze (1974 -1978), byl členem hudební a literární skupiny, která se zajímala o východní umění a čerpala z přírodní inspirace. K těmto podnětům byl Houdek výjimečně vnímavý. Jako by jeho vnitřní založení pomáhala modelovat široká rovinatá krajina kolem Kolína. Krajina, kde naprosto přirozeně může člověk prožít střet smyslově vnímané skutečnosti s iracionálnem. To například ve chvílích, kdy letní opar či podzimní mlhy způsobují plynulý přechod mizejícího obzoru do neuchopitelného prostoru vesmíru. Nebo když šedavě bílé nekonečno zimní oblohy splývá se sněhovou pokrývkou krajiny, z níž tu a tam trčí trsy uschlých travin a větévky osamělých keřů. Také zvláštní schopnost vidět a vnímat v hmatatelném předmětu jeho proměnu v duchovní kvalitu v průběhu soustředěného rozjímání a meditace souvisí s jeho zájmem o východní umění a filozofii a s prožitky v polabské krajině. O vnitřním obsahu Houdkovy tvorby z posledních let vypovídají i názvy výstav: "Písmo země a mraků", "Krajinou Li - Po", "To nejtišší", "Nebe, země, poutník". Výtvarná forma jeho prací je výsledkem složitého graficko-fotografického postupu a jejich vizuální podklad poskytla polabská krajina.

Jiří Urban




Petr Soukup: "Krátká zastavení"




Petr Soukup se narodil 23. února 1980 ve Strakonicích.

Jaký byl jeho život? Už na základní škole v Blatné začaly vznikat jeho první fotografie a ve stejné době se zároveň stává členem fotografického klubu "Kamfo", se kterým se zúčastňuje prvních výstav a soutěží. Své fotografické znalosti začíná více prohlubovat za doby svých studií na stření průmyslové škole ve Volyni.

V roce 2000 pořádá svou první samostatnou výstavu na zámku v Telči. Další následuje v roce 2003 v Kolíně v Malé Galerii Na Hradbách. V té době se převážně zabývá reportážní fotografií, ačkoliv se jeho výstavní soubor skládá z černobílých fotek zátiší. Další jeho výstava následuje na jaře roku 2004 v galerii Stará Lékárna v Přelouči.

V současné době je fotografem na volné noze a zabývá se převážně raklamní a reportážní fotografií.



Fotografie z vernisáže výstavy

Petr Soukup Petr Soukup

Výstavy pominulé

Li Šang-jin

15. 11. 2014 - 7. 2. 2015


KARIBUNI KENYA

20. 9. - 20. 9. 2014


I love Kolín

3. 7. - 20. 9. 2014


Zuzana Mičková

26. 4. - 3. 7. 2014


Etiopie - země bez bohů

28. 1. - 27. 4. 2014


Wu Čcheng-en

9. 11. - 26. 1. 2014


Kolín sobě

27. 6. - 7. 9. 2013


Bára Veselá

13. 4. - 23. 6. 2013


Lubomír Fleisig

27. 1. - 13. 4. 2013


Su Tung-pcho

4. 11. - 27. 1. 2013


Jakub Ječmínek

2. 9. - 7. 10. 2012


Draci

28. 6. - 26. 8. 2012


Co dospělí nevidí

13. 5. - 24. 6. 2012


Cesta světla

29. 3. - 29. 4. 2012


Petr Hejcman

29. 1. - 25. 3. 2012


Josef Švarc

4. 12. - 29. 1. 2012


Wei Čuang

6. 11. - 4. 12. 2011


Terč

11. 9. - 6. 11. 2011


Portrét

11. 7. - 11. 9. 2011


Petr Soukup

29. 5. - 10. 7. 2011


David Kuruc

17. 4. - 29. 5. 2011


Miloš Kim Houdek

21. 2. - 8. 4. 2011


Roman Pech

9. 1. - 21. 2. 2011


Krajinou básníka Tu Mu

7. 11. 10 - 9. 1. 11


Krajina ve městě
Město v krajině

22. 7. - 7. 11. 2010


60

9. 5. - 22. 7. 2010


Lubomír Fleisig

21. 3. - 9. 5. 2010


Jean-Noël Desoulle a Monika Pravdová

8. 1. - 21. 3. 2010


Rok 2009

Po Ťü-i

1. 11. - 8. 1. 2010


Funkeho Kolín

3. 10. - 1. 11. 2009


Jiřina Břicháčková

30. 8. - 3. 10. 2009


Středověká opevněná sídla Kolínska

5. 7. - 30. 8. 2009


Vladimír Císař

31. 5. - 5. 7. 2009


Den Země

18. 4. - 31. 5. 2009


Jitka Semotamová
a Drahomír Stulír

7. 3. - 18. 4. 2009


Barvy světa

11. 1. - 7. 3. 2009


Rok 2008

Li Čching-čao

2. 11. - 11. 1. 2009


David Houdek

5. 10. - 2. 11. 2008


Martin Kulhánek

31. 8. - 5. 10. 2008


Znamení domů

6. 7. - 31. 8. 2008


Tomáš Kroulík

1. 6. - 6. 7. 2008


Saowanee Phuphad

4. 5. - 1. 6. 2008


Bohumil Blažek

30. 3. - 3. 5. 2008


Tu Fu: Kaligrafie

3. 2. - 2. 3. 2008


Rok 2007

Socha a město

9. 12. - 2. 2. 2008


Filip Hladký

6. 10. - 8. 12. 2007


Radka Kulhánková

2. 9. - 5. 10. 2007


Chrám sv. Bartoloměje

24. 6. - 2. 9. 2007


Alfréd Schubert

7. 4. - 24. 6. 2007


Petr Hejcman

4. 3. - 6. 4 2007


Alena Kopecká

7. 1. - 3. 3. 2007


Rok 2006

Kateřina Vodňanská

5. 11. - 6. 1. 2007


HAIDU

1. 10. - 4. 11. 2006


Iva Mašínová

3. - 30. 9. 2006


Franz Kafka Kolínský

25. 6. - 2. 9. 2006


Zdeněk Felix Kubík

14. 5 - 24. 6. 2006


Jaromír Čejka

5. 3. - 13. 5. 2006


Miroslav Machotka

8. 1. - 4. 3. 2006


Rok 2005

Jaroslav Beneš

4. 12. - 7. 1. 2006


Dorothea Bylica

1. 10. - 3. 12. 2005


Marcela Danihelková

5. 6. - 21. 9. 2005


Jan Šibík

1. 5. - 4. 6. 2005


Zdeněk Hejduk

3. 4. - 30. 4. 2005


Alena Ertlová

5. 3. - 2. 4. 2005


Pavel Mojžíš

6. 2. - 4. 3. 2005


Rok 2004

Miloš Kim Houdek

5. 12. - 31. 1. 2005


Petr Soukup

6. 11. - 4. 12. 2004

K A © A